Halelůja Kerikeri

Úplnou náhodou se neznaboh jako já dostal do silně věřící křesťanské komunity na severu Zélandu. Byl to zážitek…

Původní plán – narozeninová oslava s cool lidma, kteří ví kam na magic mushrooms – dopadl úplně jinak. Po čtyřech hodinách jízdy jsme konečně dorazili do bývalých vojenských kasáren někde mezi městem Kerikeri, stádem krav a jiným stádem krav. V mega giga domě bydlela těhotná oslavenkyně (bylo nám zakázané se ptát na otce dítěte:)), její sestra s manželem a jejich milion dětí. Dobře měli jich jen 7, ale protože z duchovních důvodů nepoužívají antikoncepci je jen otázkou času, kdy jich bude milion :). Dům měl asi 25 malých pokojíčků plus kuchyň a společenskou místnost, vše velice skromné. Velikostí byl ideální pro početnou rodinu. Z oslavy se vyklubalo spíš křestanské setkání, zpívaly se žalmy, citovalo se z Bible, hosté měli trička s úryvky z Bible.  Každá písnička měla tolik jpm (Jesus per minute), že by zajistila nebe snad i mě. Bůh bylo hlavní téma večera. Oslavenkyně i hosté se připravovali na její zítřejší křest. Já i Matěj jsme se opili, bylo toho na nás tak nějak přespříliš.

Místo pokřtění si naše milá hostitelka – oslavenkyně vybrala sama. Vše se odehrávalo na nádherné pláži za slunečného dne ve společnosti dalších členů místní komunity. Byl opravdu krásný den, slunce svítilo, zpívaly se žalmy, hrálo na kytary, citovalo se z Bible, plakalo se a děkovalo Bohu za dalšího božího bojovníka (fakt, takhle to říkali!). Teď budu plést jablka s hruškama, ale celý ten obrázek vypadal přesně jako ilustrace z knížky Svědků Jehovových.

Po křestu se celá komunita sešla na malém občerstvení v domě právě pokřtěné slečny. Dům byl plný dětí, přátelských lidí, štěstí, lásky a Boha(?).Všichni byli extrémně milí a upovídaní. Bohužel (haha), jen do chvíle kdy padla otázka „A kam chodíš do kostela ty?“. Já jsem se ze slušnosti snažila odpovědi vyhnout popřípadě ji říct jemněji. Matěj se svou odpovědí „Nikam“ nepáral. Bylo až šílené sledovat jak se přemilá téměř láskou se rozpouštějící paní dokázala v sekundě otočit na ženskou, co s neznabohem odmítá mluvit. Postupně se s námi všichni přestali tak nějak bavit, naskákali do svých velkých rodiných aut s nálepkou „Jesus“ a odjeli. Já jsem díky svému umu – přetvařovat se ze slušnosti – odjela s kapsama plnýma emailových adres a kupou knížek alá „Jak najít Boha, Jak se stát křesťanem popřípadě Jak najít cestu“… Matěj odjel z prázdnou.

Snažím se respektovat lidi a jejich přesvědčení. Ať si kdo chce věří v co chce, pokud ho to dělá šťastným a neubližuje tím jiným tak co by ne:) Přišlo mě ale smutné, že se ti lidé chovali mile a slušně kvůli někomu imaginárnímu (tohle prosím neberte ve zlém, je to můj názor váš vám neberu) a ne kvůli sami sobě. Nedokázali respektovat jiný názor. Při zmínce o Budhismu či Islámu se křižovaly. Proč? Taky bylo zvláštní, že neměli jiné společné téma.Působilo to na mě tak nějak podivně fanaticky. A fanatismu já se bojím jako čert kříže :)))

Musím podotknout, že pro tenhle „článek“ jsem se udělala research jako nikdy předtím. Vyhledávala jsem jaké procentuální zastoupení má která víra na NZ, kolik lidí chodí aktivně do kostelů, blah, blahblah… Long story short – nějaký kostel tady najdete na každém rohu a kdo věří, ten tam běží. Hawk.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s