Šokující! Otec zabil nezbedného syna. Místní ho za to oslavují.

Na tenhle nadpis alá Blesk jsem hrdá. Článek snad takovej nebude, to bych se spíš styděla:)

Taky se rádi přejídáte a válíte si šunky, ideálně bez černého svědomí? Já jo. Mimojiné i proto miluju Vánoce (ještě pár dnííííí….uiiii). Nacpávat se v 11 v noci bramborovým salátem rovnou z ledničky a přitom si sám sobě namlouvat „dneska můžu“, tomu já říkám krásné chvíle přežravce:) O to víc mě potěšila moje náhodná přítomnost v Goa zrovna, když se slavil svátek Diwali. Všude byly místí sladkosti, které jsem prostě musela ochutnat. Ale nejen mým plným břichem mi Diwali trochu připomnělo Vánoce.

diwali.jpg

Diwali (aka Deepavali) je svátek světel a považuje se za nejveselejší a nejšťastnější svátek hinduistů. Diwali se slaví přesně patnáctý den měsíce Kartika hindu kalendáře, pokud vám to taky nic neřeklo, tak je to pokaždé jindy, ale vždy na podzim. Rodiny se navštěvují, zdobí si domy světýlkama a lampionama, zapalují svíčky, posílají si balíčky plné sladkostí… Je to prostě krásná podívaná. Pokud ale máte chuť tuhle romantiku posunout do úžasně bizardních rozměrů, jeďte do Goa.

Bylo, nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami…. Lord Vishnu (ten modro-fialový čtyřruký tvůrce světa) a Bhumi (bohyně, která je Zemí samotnou) měli syna. Jmenoval se Narkasur a popravdě, byl to velkej spratek. Narkasur byl králem i v Goa. Měl nadpozemské schopnosti, byl arogantní, zlý, sebestředný… prostě monstrum. Kradl krásné ženy a ničil svýma blbýma nápadama celé království. Goané se na to už nemohli koukat a tak zavolali Lorda Vishnu, aby svého syna zabil a nebo alespoň rodičovsky vytahal za uši. Vishna se s Narkasurem nepáral, rovnou ho sprovodil ze světa. A tak je goanské Diwali v podstatě oslava vítězství dobra (Lord Vishna) nad zlem (Narkasur).

Asi měsíc před slavnostní nocí se v ulicích Goa začnou objevovat polotovary soch různých velikostí. Postupně se z kovových konstrukcí stávají barevné děsivé příšery, které symbolizují Narkasura. Hlava – nejstrašlivější část, se nasadí až těsně před Diwali. Samotný velký den se nese ve zvuku goa trance music. A to na plné koule (pusťte si video)! Čím hlasitější hudba, tím lepší party. Oprášené Hi-fi věže ze sebe musí vydat to nejlepší, nebo alespoň to nejhlasitější, co umí:) Převážně muži, bez rozdílu věku a hladiny alkoholu v krvi, se snaží o různé taneční kreace. Tančí se od pozdního odpoledne až do úsvitu. Ulice se zaplní množstvím motorek, scooterů, aut… a masa zvědavců se v pomalé dopravní zácpě, za rytmu jak jinak než goa trance, pohybuje od sochy k soše. Tenhle dopravní had vás pohltí a vyplivne až před východem slunce. Tehdy se sochy začínají pálit. Je to skvělá show! Spálení zlého Narkasura je vyvrcholením celé slavnosti. Zlo a temnota byla spálena, dobro a světlo zůstalo… myslím, že za tenhle happy end by se nemusel stydět ani Bolywood:)

BTW: Můj první Diwali jsem si prožila nadopovaná oblbovákama proti bolesti, měla jsem chikungunya fewer. Možná i proto mi to přišlo tak úžasně barevné a akční:)

Gramatické chyby v článku jsou smyšlené a jakákoliv podobnost se skutečnými chybami či překlepy je čistě náhodná. Fotky jsou z mobilu.

Jak jsem řekla “ANO!”

Dostat se na indickou svatbu je pro mě splněný sen. Když se mě moje indická rodina zeptala “Petra, we are going for a wedding of our cousin, do you want to join us?”… tak jsem bez váhání a s ohromným úsměvěm řekla “ANO!”

Svatba byla malá, pouhých 250 lidí. Na větší jsem v životě nebyla:) Nevěsta byla nádherná, ženich jakbysmet. Vše bylo krásné a kýčové. Hosté málo pili, hodně jedli, tančili bollywoodské tanečky, smáli se… prostě pravá indická rychta. Bylo to nezapomenutelné.

1-04432

Mezi 250 Indi jsem byla jednoznačně nejvyšší, nejbělejší a s nejkratšími vlasy (popravdě, měla jsem v té době na hlavě asi 3 milimetrový účes… naštěstí mi to už trochu dorostlo). Vyčnívala jsem, a to doslova.

Po měsíčním detoxu (do Indie jsem si totiž jela pročistit hlavu i tělo) a třech malých pivech jsem na svatbě zářila. Nejen, že mi zčervenaly tváře, ale byla jsem opravdu zábavný společník, tanečník…a v neposlední řadě jedlík zmrzliny.

Mého šarmu si nemohly nevšimnout ani tři tetky od vedlejšího stolu. Byla jsem pro ně perfektní cíl… a tak si mě při mojí, asi páté, cestě pro zmrzlinu odchytly. Nadšeně mě posadily na židli a najednou mě obklíčily tři usměvavé tváře. Byla jsem v síti nefalšovaných indických dohazovaček. Skvělé! Jedna z nich – ta nejhlavnější, začala výslech. V několika minutách projeli vše. Můj život, vzdělání, plat, počet dětí (to je potěšilo), věk (ten je fakt nepotěšil), vztahy v rodině, počet sourozenců, rodiče, širší rodina, jestli umím vařit, jestli umím vařit indická jídla (to se prej doučím:), váha, výška, proč mám tetování… a samozřejmě jsem je musela ujistit, že mi vlasy dorostou.

images-1.jpg

Kámen úrazu byla moje víra, tedy nevíra. Na otázku jestli jsem katolík jsem razantně odpověděla “Ne!”. Hlavní bába dohazovačka se ovšem nevzdala. Zkusila to tedy přes českou národní víru. Jako nejvíc ateistická země světa jsme taky neprošly. Pátrala dál. Hledala v paměti jestli jsme neměli českého papeže, jaké máme svaté, poutní místa, slavné kostely… bohužel jsem jí nebyla velkou pomocí. Ze zoufalství se zeptala, jestli slavíme Vánoce. Bingo! Měla konečně aspoň kapičku božství, kterou potřebovala pro další postup. Logicky si odvodila: “Petra slaví Vánoce –> Vánoce jsou křesťanský svátek –> Česká republika je křesťanská země –> určitě jsou katolíci –> Petra je z Čech –> Petra je vlastně katolík.

Po ujasnění si základních informací o mé maličkosti jsem se musela postavit, otočit se okolo a taky si mě vyfotily. Následně na řadu přišla technika – WhatsApp. Hlavní vyšetřovatelka založila WhatsApp skupinu, kam pozvala mimo dvou soukmenovnic u stolu i jiné kolegyně z oboru. Chvíli všechny vehementně bušily do displejů a občas něco řekly v místním jazyce.

Special-Indian-Wedding-Traditions.jpg

A pak… po chvíli napětí…. tadá… můj vyvolený na mě koukal z mobilu hlavní báby dohazovačky. Byl to docela mile, ale rozhodně ne sexy, vypadající Ind s knírkem. Prej to byl doktor, bratranec z třetího kolena a (tohle zdůraznili asi milionkrát) byl vyšší než já.

Podle nich to byl jasný match, podle mě tolik ne. Šla jsem si tedy pro další zmrzlinu a ztratila se v davu:)

BTW: O své dredatější polovičce jsem se samozřejmě zmínila, a ne jednou. Ale jakoby si tety vždy přesně v tu chvíli vyply uši.

Je víc než pravděpodobné, že jsou v textu chyby, přeci jen je to „bad grammar blog“. Nepíšu takhle záměrně, ale jinak to neumím. Klidně mi do komentu napište (please, be gentle), co mám opravit:). Děkuji.

„You are white, you are beautiful! Can I have a selfie?“

Indie mi připadá tak trochu jako říše divů. Většina lidí žijící v tomhle vesmíru působí ztřeštěně a spousta věcí vám zde připadá vzhůru nohama, tak nějak naopak… neskutečně bizarně. Je to tak ohromná země, že je snad nemožné ji popsat jednoduše, “hodit její obyvatele do jednoho pytle”. Každý kout Indie je jiný, má unikátní kulturu, zvyky, náboženství, jazyk, místní jídla…

Nekonečná rozdílnost a barevnost se odráží v každém kousku místní kultury. Najdete zde snad všechny náboženství světa – ty vedle sebe existují, tolerují se, zavírají před sebou oči, obohacují jedno druhé. Nemyslím si, že tahle tolerance pochází z nějaké vnitřní moudrosti místních, spíš je tady toho tolik, že už se to naučili neřešit.

14601103_10210522294444480_3117928124013151498_n

Už jen první krok z letadla a doslova cítíte rozdíl mezi Evropou. Koktejl pachů – nafty, těžkého vzduchu, krávského trusu, odpadků, potu spousty lidí, ale i čerstvého ovoce či nejlepšího jídla, co jste kdy jedli … to vše vás ohromí a ani nemusíte otevřít oči. Jakmile tenhle spletenec všech a všeho začnetě pomalu rozmotávat a poznávat místní kulturu, budete si připadat jako Alenka v říši divů. Mě to objevování nesmírně baví:)

Pokud jste v Indii nováček jako já, doporučuji začít ji prozkoumávat v Goa – nejmenší a nejbohatší stát Indie. Místní příroda, indická barevnost a portugalská architektura vám ohromí a silný křesťanský odkaz portugalců vám bude pomáhat překonat kulturní šok.

Goané jsou většinou silně věřící křesťané, rádi vám s čímkoliv pomůžou a na trzích vás okradou jen trochu… jsou prostě fajn. Chodí pravidelně do kostela a aktivně se účastní “kosteláckých” aktivit. Co mě zaujalo – kostely jsou plné obrazů a soch bílých svatých, jen zřídkakdy narazíte na dílo, kde jsou znározněni místní – tmavý lidé. I to byla taktika, jak udělat z bílého mocenského nadčlověka.

14590241_10210522275003994_8192695523910576081_n

Nejvíce mě baví ulice a nikdy neutuchající život na nich. Všude se proplétají maličké motorové rikši, které vypadají jako plechové hračky. Po silnici ladně proplouvají ohromné nákladní auta ověšená soškama snad všech bohl světa, nálepkama, CDčkama, světýlkama. Každé auto vypadá jako pohybující se svatostánek. Čtveraté autobusy kličkují jako sebevrazi a občas do nich někdo s křikem naskočí a nebo z něj vyskočí. Motorky a scootry se tímhle zmatkem až neuvěřitelně ladně pohybují. Všichni očividně řídí s rukou na klaksonu a připadámí, že místo brzdění prostě jen troubí a řítí se dál. Chaotická dopravní symfonie je složená z nepřeberné škály troubení. Je to pro mě tak trochu jungle, ve které bych se bez GPSky a nebo místního průvodce ztratila a nikdo by mě už nikdy nenašel.:)

Chodci (takže i já) představují nejnižší článek a musejí uhýbat naprosto všem, kola dávají přednost normálním rikšám, normální rikši a stánky s jídlem na kolečkách dávají přednost motorovým rikšám, ty uhýbají autům a auta se vyhábají náklaďákům. A autobusy zastaví pouze kvůli jedné jediné věci – paní silnic, královně jungle. Posvátné krávě.

Namaste ❤

BTW: v místním jazyku Hindi znamená Namaste “Klaním se tvé duši” a používá se mezi hinduisty jako pozdrav, náhrada podání ruky… Jednoduše si dáte spojené dlaně na hruď, ukloníte se a řeknete Namaste. Lidé se při pozdravu nedotýkají.
Zní to trochu vznešeně až osvíceně, viďte? Tohle vám učitelka jógy neřekla, ale…
Důvod proč se hinduisti takhle zdraví je prostý. Hinduisti stále praktikují kastovní systém  (ten je od roku 1950 v Indii ilegální), vyšší kasta se nesmí dotknout nižsí kasty…a nedej bože (nedejte všichni bohové), aby se někdo dotkl nejnižší a nejšpinavější kasty – Dalits (v češtině se jim říká nedotknutelní, což zavání někým kdo je osvícený a natolik úžasný, že se ho nemáme dotýkat. Opak je pravdou, lidé téhle kasty jsou bráni jako podlidé, špína, lidská spodina… prostě něco, na co nechcete šahat protože to je “Fúúúúúj”)

Anapurna sem, Anapurna tam, Anapurna kam se podíváš

Nepál mě uchvátil, vzal mi dech a nechal mě zamilovat se do něj. A čím? Horama, přírodou a fajn lidma, kteří svého obchodního ducha drželi na uzdě. Nikdo mi netahal batoh z autobusu a neutíkal s ním do taxíku s tím, že určitě potřebuji někam zavést. Hulení mi prodávalo taky mnohem měně chlapíků než v jiných částech Asie. Dokonce mi v Nepálu ani nikdo nic neukradl!!! Ceny se daly smlouvat tak nějak příjemněji a ve většině restaurací je dokonce měli na jídelním lístku. Mé chuťové pohárky tančily radostí. Po pár měsících rýže na všechny způsoby byla nepálská kuchyně víc než příjemná změna. Vegetariánský chow mein, dhal bat a nebo momo pro mě byla labužnická jízda ve velkém stylu. Na místní čaj nedám dopustit a domů si ho vezu půl kila. Do Nepálu se určitě vrátím.

Sikles track, Nepál
Sikles track, Nepál

Kathmandu jistě není nikomu neznámé, je to hlavní město Nepálu a žije v něm přes milion lidí. Nicméně přesný počet obyvatel se přesně neví, tak jako všude je tam spousta studentů a přistěhovalců z menších vesnic či měst, kteří mají trvalé bydliště jinde. Kathmandu má spoustu zajímavých památek, okouzlující staré město – Thamel, z kohoutku teče spíš močůvka než pitná voda, má časté výpadky elektřiny a taky je zde docela prašno. Na každém rohu najdete outdoorový obchod s dokonalými padělky světových značek za zlomek jejich originální ceny. Já si zde musela koupit spacák (mimo jiné i ten mi ukradli v Indonésii), stál pakatel, kvalita obstojná, barva dokonalá …
je to takovej fajn festivalovej spacák, ve kterým vám ve 4000m.n.m. bude fakt zima (otestováno). Nikdy jsem nezažila komičtější dopravní zácpu než v Kathmandu. V uzoulilinkatých ulicích se spolu mísí nejen auta, motorky a kola, ale také rikšové, lidé, stánky s jídlem, psi, kočky… prostě kdokoliv, cokoliv a s čímkoliv:) Kathmandu je zajímavé Asijské město, ale to pravé ořechové na vás asi čeká jinde – v přírodě. Naše Himalajské dobrodružství začalo v druhém největším nepálském městě Pokhara. Je to turistický hot spot, kde začala už nejedna výprava. Výběr “kudy a kam do hor” je nekonečný. Náročný profi horolezec, ale i gaučový povaleč si zde přijde na své. Na delší a náročnější tůry se vyplatí si najmout místního průvodce a popřípadě nosiče batohů – můžou vám doslova zachránit krk. Cena se dá usmlouvat, nicméně počítejte tak 18USD za den za osobu. V Himálajích je kvůli bezpečnosti zakázáno chodit sám. Před vstupem do hor je nutné si pořídit povolení ke vstupu a tracking pas. Budou po vás chtít nejen fotky, ale třeba i itinerář vaší plánované trasy a samozřejmě peníze:) Díky tomuhle systému úřady budou vědět, že pod tou lavinou ležíš třeba právě ty – legendární český turisto. Výšlap – Sikles Track, který jsme si vybrali my, patří k těm jednodušším. Je to okružní stezka z Pokhary linoucí se krásným údolím řeky Madi do kouzelné vesničky Sikles. Po dni (dvou, třech?) odpočinku a menších půl dnových tůrách po okolí vesnice se pak výhledů chtivý nadšenec může vrátit přes vrchol – Tara Hill top (3055 m.n.m) zpět do Pokhary. Cestou vám Himaláje poodhalí své nádherná ňadra – hory Anapurna IV, Anapurna II, Anapurna III, Gangapurna, Machapuchare a Anapurna South. Celý okruh trvá zhruba 4 – 5 dní, šest až osmi hodinové chůze. Doporučuji si nezapomenou vyšlapané boty, kvalitní spacák, čelovku, jídlo na pár dní (skvělá vychytávka, kterou v Nepálu seženete je směs oříšků, kokosu a čokoládových kousíčků – raz,dva doplní energii), vodu na jeden den (dá se v pohodě doplňit ve všudypřítomných napájedlech a nebo v horských potocích), stan, lékárničku (just in case), nožík a opravdu jen to nejnutnější a nejpraktičtější oblečení. To, že smrdíte a máte na triku kolekci skvrn od pasty, přes fazole a kdovíčehoještě není podstatné, tady jde o přežití!!!! Ale nést několik dní opravdu těžkej batoh, to bych asi nepřežila:) Prozradím Vám i něco málo osadě, která tomuto treku dala jméno. Sikles je izolovaná vesnice ležící na himalájské poměry docela na rovině v nadmořské výšce 2200 m.n.m. Patří mezi nejvýznamější osídlení kmene Gurung (etnické skupiny původem z Tibetu). Vedou sem dvě cesty – jedna po nekonečných super příkrých schodech a druhá, prý sjízdná autem, vedoucí z Pokhary a končící u hromady štěrku. Hádejte, kterou jsem šli my:). Obyvatelé Sikles do dnes žijí velice tradičním způsobem života. Gurunďané nosí tradiční oblečení, žijí velice komunitně, okolní pole obdělávají společně a v období žní je každý jeden člen zapojen do práce a přípravy vesnice na zimu (v místní mini škole jsou prázdniny, aby mohly pomáhat i děti). Vesnice žije velice skromným způsobem života, obyvatelé si uvědomují křehkost přírody a podle toho se i chovají. Každá domácnost má přidělený kousek lesa, kam může chodit pro dřevo, místa se pečlivě vybírají, aby se les stačil vzpamatovat. Podobných způsobem se vybírají i šťavnaté pastviny pro přehuňaté Yaky:). Sikles je absolutně nezávislá na okolním světě, elektřina se vyrábí v nedaleké vodní pidi elektrárně, mlýny na obilí jsou poháněny vodou tekoucí z hor, veškeré jídlo si jsou lidé schopni vyrobit na místě, zdroj pitné vody najdete téměř všude. I přes svoji izolovanost (a možná díky ní) má Sikles relativně bohaté kulturní zázemí – nejdete zde zajímavé muzeum, konají se zde různé festivaly a slavnosti. Když jsme tam byli my, pořádal se ve vesnici kongres zubařů – zubaři z Nepálu, Nového Zélandu a Austrálie se sjeli, aby lidem žijícím v odlehlých končinách opravili zuby. Ve vesnici najdete hned několik míst, kde složit hlavu a klidně čekejte nečekané! V domcích, kde sice nenajdete topení a v noci se buď musíte tulit a nebo opít aby jste nezmrzli, vás překvapí horká voda a (teď se posaďte) internet. BTW: Pokud se budete připravovat na kratší výšlap a napadne vás si na večeři koupit fazole v konzervě, zadržte. Jsem fazolový nadšenec a fazolím v červené břečce jsem už dávno odpustila tunu cukru a jiných “dobrot”, které v sobě ukrývají. Občas si tuhle večeři chudých a studentů s chutí udělám i doma. Každopádně v Nepálských obchodech jsme nenašli žádnou poživatelnou konzervu fazolí, všechny chutnaly odporně!!! Líbil se ti článek? Dej mu „like“:)

Jak se tančí indonézský trance dance…

Oblast Banyuwangi leží na východě indonézského ostrova Jáva. Najdete zde spoustu malých vesniček, nepočítaně rýžových polí, jedno okresní město a asi 1500 000 obyvatel. Je zde také důležitý lodní terminál pro lodě plavící se z/na Bali. Jako turista si zde dejte pozor na řidiče čehokoliv, co vás chce kamkoliv zavézt – cena „this great price specially for you!“ bude několikanásobně vyšší než by měla být. Obchodujte, teatrálně odcházejte, smlouvejte, nenechte se natlačit do něčeho, co nechcete. Přibližné ceny si vždy předem zkontrolujte na Internetu. Viva la Lonely Planet a cestovatelské blogy.

moje chvíle slávy...oups

 náhoda zavedla do vesničky Bakungan se sotva 300 obyvateli právě v podvečer pompézní oslavy úrody, která se koná jednou za rok. Ani nevím jak, ale ocitla jsem se u slavnostní tabule jedné z místních rodin. Podávala se (jako vždy) bílá rýže, kuře, nějaká ta zelenina a jako desert domácí banány. Každá jedna domácnost si pochutnávala na totožné sváteční večeři před domem a zvala ke stolu kolemjdoucí. Po západu slunce se dav s nacpanýma břichama (včetně mě) začal posouvat k centru vesnice, kde na nepartném náměstí vytvořil nedočkavou masu lidí. Oslava – mystický trance tanec Seblang Bakungan mohl začít, diváci byli připraveni! 🙂

Tradice svátku Seblang Bakungan sahá daleko, dáááááleko do minulosti. Prý až do roku 1639, je to nejstarší a nejdůležitější rituál v oblasti Banyuwangi. Festival je slavností úrody a prosperity, lidé během něho tancem a dary uplácejí a udobřují si duše předků i bohy samotné. Tohle mazání medu kolem nadpřirozených hub by mělo zajistit nastávající rok dobrou úrodu, bohatství, blahobyt, ale i ochranu před nemocema či neštěstím… Hlavní atrakcí je tanečnice v tranzu, která celých dvanáct hodin tančí a je „tak nějak mimo“. Tanečnice je vybrána místním šamanem – musí to být žena po memopauze, většinou bývá nová tanečnice dcerou té předchozí. Vyvolená je pomocí kouře zhypnotizována a posedlá duchem. Jednoduchá rytmická bubínková hudba a kouř ji udržují v tranzu. Tanečnice má korunu a dřevěnou dýku, podivné trochu trhané pohyby působí víc než děsivě. Občas omráčená ztratí vědomí a sesype se na zem. Na hlavním pódiu ji doprovází starosta vesnice s jeho ženou, ti jsou nejen pravou rukou zhypnotizované (zvedají ji ze země, ukazují směr), ale jsou i trochu komickým elementem celé slavnosti. Slavnost je zakončena prodejem a rozdáváním květin pro stěstí.

A jak to celé vnímal evropský turista s foťákem? Vzhledem k tomu, že jsem byla o dvě hlavy vyšší než nejvyšší indonézan, budila jsem víc pozornosti, než bych si přála. Místní mě trochu necitelně tlačili dopředu, aby mi nic z jejich rituálu neuniklo. Nicméně teprve až jsem se ocitla v první řadě, začalo mých 45 minut slávy. V celém tom zmatku, potu, tanci, tlačenici lidí…mě pán v uniformě vyzval, abych si sedla do VIP lóže vedle kohosi, koho jsem znala jen z místních politických billboardů. Posléze mě jiný pán s ohromnou kamerou, ještě větším úsměvem a slovy „reporter? America?“ zatáhl do řady před VIP křesílky. Musím podotknout, že veškerý můj pohyb byl sledován snad bedlivěji než zhypnotizovaná královna. Následně mi do klína spadla samotná hvězda noci – tanečnice. Nečekané vyvrcholení bylo vyzvání k tanci samotným starostou. A to se neodmítá! Naštěstí byl ještě jeden běloch sedící opodál ve stejné kaši jako já a tak jsme tančili spolu:) Po závěrečném, nejen mém, tanci se strhl neskutečný zmatek. Celá vesnice se se mnou chtěla fotit, každý se mě chtěl dotknout, kdo uměl cokoliv anglicky, řekl mi to… Byl to opravdu neopakovatelný zážitek. Ale jsem si jistá, že těhle několik minut slávy mi stačilo na celý život.

Pokud se ti článek líbil, sdílej ho se světem. Děkuji.

Cheap hotel za všechny prachy

Indonézie mě okouzlila, já ze 17 tisíců ostrovů zatím navštívila pouhé dva – Jávu a Bali. Po prvním šoku, kdy toho na vás bude moc nějak sami sklouznete do toku ulic ani nevíte jak. Půjčte si motorku a jezděte v té jejich šílené dopravě. Usmívejte se. Mluvte s místníma, rukama nohama se dorozumí každý a ještě to je legrace:) Jezte v pouličních stáncích, nejlepší jídlo je přeci od babičky a tady je vařících babiček na každém roku pět. Ale hlavně zahoďte předsudky, že vás chce každej okrást a ošidit. Ano, jako běloch s batohem na zádech se nejednou setkáte s chytrolínama, co vám prodávají lístek na cokoliv za cenu pětkrát tak vyšší než by měla být. Nejeden autobus vás místo na nádraží zaveze před „travel agency“, odkud je těžké vyklouznout bez finanční újmy. V restauracích na turistických místech vám dají cizineckou přirážku a na trzích je třeba dohadovat se, ale…. jakmile se vymotáte z turistických míst, terpve pak uvidíte krásu Indonézie a místních lidí. Nebojte se nechat se pozvat k někomu domů. Lidé se chtějí jen pochlubit, ukázat vám jejich kulturu, nabídnout kousek ovoce o kterém nemáte ani tušení, že existuje. Nechte se vyzvat k tanci šamanem, zabředněte to rýžového pole, nechte se vyfotit, mávejte dětem…. užívejte si. A pokud se necháte napálit (a to necháte), poučte se a hoďte to za hlavu:)

ruchu ulic jen tak neutečete
ruchu ulic jen tak neutečete

Hotel, hotel, accomodation!„, „cheap hotel!“, „come, cheap hotel!!„… a odolejte tehle lákavé nabídce. My pod tíhou obrovských batohů, celého dne cestování, nedozírnosti jiného místa kam složit hlavu a také díky podlému triku – výtečné večeře na stole, neodolali a do pasti jistého Mr. Edy spadli. S tím, že člověka v Indonésii lapnou a rukama/nohama/lámanou angličtinou vás nacpou do autobusu, který jede skoro tam, kam jedete vy…s tím se počítá. Tudíž, když nás v přístavu Banyuwangi vyhodili z autobusu se slovy „train station here“ i přesto, že vlak tudy očividně nejezdí, ani jsme se moc nedivili. Pan Eda byl mazaný indonésan, který si nás odchytil. Bylo pozdě večer a my neměli kam jinam jít. Takticky nám nabídl jídlo, postel a samozřejmě brutálně předražené tours na okolní sopky pořádané jeho travel agency .

Pokojíček, do kterého jsme byli odvezeni na motorce stál za všechny prachy. Na první pohled to byla lehce zatuchlá, malá, ne zrovna čistá díra s postelí, umyvadlem a za pootevřenými dvěřmi člověk našel turecký záchod a sprchu. Při vstupu pan Eda zapnul televizi, která společně s jednou žárovkou osvětlovala náše hnízdečko. Myslím, že dostatečně unavený člověk kývne při vidině postele téměř na všechno:) Do jediné prskající, leč funkční prodlužovačky ležící na zemi jsme opatrně zastrčili nabíječky na vše potřebné.  Já zjistila, že v umyvadle uprostřed mítnosti, v zažloutlé sprše, či v turecké jámě voda neteče. Jediné co bylo mokré byla (pro mě nepochopitelně) podložka u dveří. Umyla jsem se tedy dětskýma ubrouskama na zadek, zabalila se do spacáku a usla jako nemluvně.

Od jaktěživ se okolo třetí, čtvrté ráno proberu a v polospánku odcupitám na záchod. Otevřu oko, seskočím z postele a hledám své žabky (přece po té nechutné podlaze a tureckým záchodě nebudu chodit bosky). Milisekundu mi trvalo probrat se úplně. Zjistila jsem, že nejen žabky, ale celý náš pokojíček plave. Probudila jsem se stojící asi pět centimetrů ve vodě, nefunkční kohoutek se v prostřed noci rozhodl, že si trochu zadovádí. V té chvíli mi svitlo a ona zatuchlost a promočená welcome hadra na zemi mi byly jasné. V bazénu okolo mě se váleli naše batohy, vesele plavali mrtví i živí šváby a k mému zděšení se vedle mě koupala i ta pofiderní prodlužovačka.

A jaké ponaučení jsem si vzala? Je jich hned několik…

  • Nikdy nevíte kdy se do něčeho můžete namočit.
  • Netuším jakým zázrakem jsem přežila. Když jsem vyděšeně stála na posteli a smetákem vytahovala vše co vede elektřinu… mobili se vesele nabíjeli. Zřejmě, když tekla voda nešla elektřina a naopak…nevím, ale jsem tady. Jupí.
  • Švábi se rádi koupou.
  • Cheap hotelem můžu klidně nazvat i naši stodolu:)
  • Nenechte se zlákat kdejakým Edou, ani kdyby se vám oči zavírali.
  • I v nejhorším indonézském hotelu můžete dostat chutnou večeři.
  • Na mítním sluníčku vám batohy uschnou dřív, než bys řekl švec.
  • Díky téhle (ne)podařené noci, jsme se den na to ocitli ve vedlejší vesnici na velké oslavě žní, která se koná jedou za rok. A ta teda stála za to!

Prima článek? Dej mu like.