…protože život je skvělý, když chcete

fuck that shit

Dáváte si předsevzetí? Já spíše ne, než ano. Ale letos (vlastně nevědomky už loni) jsem si jedno dala. Ve zkratce bych ho nazvala – Fuck that shit. A co mám touhle né zrovna slušnou frází na mysli? Budu žít tak, jak mi to přijde správné.

Můj postoj nádherně vystihuje citát z filmu Napoleon Dynamite:
Kid on Bus: What are you gonna do today, Napoleon?
Napoleon Dynamite: Whatever I feel like I wanna do. Gosh!

Nemám na mysli celodenní válení se v posteli a do nekonečna (nebo než zazvoní exekutor) si objednávání vegeteriánské pizzy k večeři, když se ráno probudím. Myslím tím řídit se svojí touhou, sny, svým šestým smyslem… prostě vykašlat se na tituly, výdělky, „co na to řeknou lidi“,  přemoci lenost a hlavně strach z neznáma. Prostě pustit se do toho všeho opravdu naplný koule. A ono to půjde:)

Samosebou jsem tuhle odvahu nedostala ze dne na den. Byl, je (a bude) to dlouhý proces u kterého budu často plakat a nadávat, že proč já kráva nemám taky jistou práci, byt na hypotéku a auto na leasing jako všichni ostatní:) A pak si odpovím, protože „I have done that“ a nenaplňovalo mě to. Už jen to, že své pocity sděluji světu je pro mě velká výzva a beru to jako závazek.

Mé ohromné díky, za dodání odvahy, si zaslouží jistý brněnský podnikatel, který jako spousta jiných majitelů grafických firmiček – Ups, neuznává placené přesčasy a miluje schwartz systém a podivné smlouvy. Mno, a tenhle zahradník mé ovčí reality (protože vrah je vždycky zahradník) mě svým chováním jednoho pěkného dne donutil nechat v práci klíče na stole a jednoduše a (neuvěřitelně šťastně) odejít pryč a nikdy se nevrátit. Juchuuu. A tak začalo mé opravdové freelancerování. Bylo to v pondělí a venku bylo krásně.

Od té doby uplynul víc než rok, a já si každým dnem víc a víc uvědomuji tu volnost (a zodpovědnost), kterou mi mé rozhodnutí dalo. Také se mi mění vnímání hranic, jak moc je vlastně freelancing free. Nelituji a každý den na sobě pracuji.

BTW: přikládám realitu freelancera jako já… někdy paradise, někdy hell:)

Verze – paradise (můj Bali office)

IMG_20160123_090957-2

Verze – hell (stále můj Bali office) (Reading an article „how to fix Mac’s glitching screen“ on ur Mac’s glitching screen…)

 

Cheap hotel za všechny prachy

Indonézie mě okouzlila, já ze 17 tisíců ostrovů zatím navštívila pouhé dva – Jávu a Bali. Po prvním šoku, kdy toho na vás bude moc nějak sami sklouznete do toku ulic ani nevíte jak. Půjčte si motorku a jezděte v té jejich šílené dopravě. Usmívejte se. Mluvte s místníma, rukama nohama se dorozumí každý a ještě to je legrace:) Jezte v pouličních stáncích, nejlepší jídlo je přeci od babičky a tady je vařících babiček na každém roku pět. Ale hlavně zahoďte předsudky, že vás chce každej okrást a ošidit. Ano, jako běloch s batohem na zádech se nejednou setkáte s chytrolínama, co vám prodávají lístek na cokoliv za cenu pětkrát tak vyšší než by měla být. Nejeden autobus vás místo na nádraží zaveze před „travel agency“, odkud je těžké vyklouznout bez finanční újmy. V restauracích na turistických místech vám dají cizineckou přirážku a na trzích je třeba dohadovat se, ale…. jakmile se vymotáte z turistických míst, terpve pak uvidíte krásu Indonézie a místních lidí. Nebojte se nechat se pozvat k někomu domů. Lidé se chtějí jen pochlubit, ukázat vám jejich kulturu, nabídnout kousek ovoce o kterém nemáte ani tušení, že existuje. Nechte se vyzvat k tanci šamanem, zabředněte to rýžového pole, nechte se vyfotit, mávejte dětem…. užívejte si. A pokud se necháte napálit (a to necháte), poučte se a hoďte to za hlavu:)

ruchu ulic jen tak neutečete
ruchu ulic jen tak neutečete

Hotel, hotel, accomodation!„, „cheap hotel!“, „come, cheap hotel!!„… a odolejte tehle lákavé nabídce. My pod tíhou obrovských batohů, celého dne cestování, nedozírnosti jiného místa kam složit hlavu a také díky podlému triku – výtečné večeře na stole, neodolali a do pasti jistého Mr. Edy spadli. S tím, že člověka v Indonésii lapnou a rukama/nohama/lámanou angličtinou vás nacpou do autobusu, který jede skoro tam, kam jedete vy…s tím se počítá. Tudíž, když nás v přístavu Banyuwangi vyhodili z autobusu se slovy „train station here“ i přesto, že vlak tudy očividně nejezdí, ani jsme se moc nedivili. Pan Eda byl mazaný indonésan, který si nás odchytil. Bylo pozdě večer a my neměli kam jinam jít. Takticky nám nabídl jídlo, postel a samozřejmě brutálně předražené tours na okolní sopky pořádané jeho travel agency .

Pokojíček, do kterého jsme byli odvezeni na motorce stál za všechny prachy. Na první pohled to byla lehce zatuchlá, malá, ne zrovna čistá díra s postelí, umyvadlem a za pootevřenými dvěřmi člověk našel turecký záchod a sprchu. Při vstupu pan Eda zapnul televizi, která společně s jednou žárovkou osvětlovala náše hnízdečko. Myslím, že dostatečně unavený člověk kývne při vidině postele téměř na všechno:) Do jediné prskající, leč funkční prodlužovačky ležící na zemi jsme opatrně zastrčili nabíječky na vše potřebné.  Já zjistila, že v umyvadle uprostřed mítnosti, v zažloutlé sprše, či v turecké jámě voda neteče. Jediné co bylo mokré byla (pro mě nepochopitelně) podložka u dveří. Umyla jsem se tedy dětskýma ubrouskama na zadek, zabalila se do spacáku a usla jako nemluvně.

Od jaktěživ se okolo třetí, čtvrté ráno proberu a v polospánku odcupitám na záchod. Otevřu oko, seskočím z postele a hledám své žabky (přece po té nechutné podlaze a tureckým záchodě nebudu chodit bosky). Milisekundu mi trvalo probrat se úplně. Zjistila jsem, že nejen žabky, ale celý náš pokojíček plave. Probudila jsem se stojící asi pět centimetrů ve vodě, nefunkční kohoutek se v prostřed noci rozhodl, že si trochu zadovádí. V té chvíli mi svitlo a ona zatuchlost a promočená welcome hadra na zemi mi byly jasné. V bazénu okolo mě se váleli naše batohy, vesele plavali mrtví i živí šváby a k mému zděšení se vedle mě koupala i ta pofiderní prodlužovačka.

A jaké ponaučení jsem si vzala? Je jich hned několik…

  • Nikdy nevíte kdy se do něčeho můžete namočit.
  • Netuším jakým zázrakem jsem přežila. Když jsem vyděšeně stála na posteli a smetákem vytahovala vše co vede elektřinu… mobili se vesele nabíjeli. Zřejmě, když tekla voda nešla elektřina a naopak…nevím, ale jsem tady. Jupí.
  • Švábi se rádi koupou.
  • Cheap hotelem můžu klidně nazvat i naši stodolu:)
  • Nenechte se zlákat kdejakým Edou, ani kdyby se vám oči zavírali.
  • I v nejhorším indonézském hotelu můžete dostat chutnou večeři.
  • Na mítním sluníčku vám batohy uschnou dřív, než bys řekl švec.
  • Díky téhle (ne)podařené noci, jsme se den na to ocitli ve vedlejší vesnici na velké oslavě žní, která se koná jedou za rok. A ta teda stála za to!

Prima článek? Dej mu like.