…protože život je skvělý, když chcete

fuck that shit

Dáváte si předsevzetí? Já spíše ne, než ano. Ale letos (vlastně nevědomky už loni) jsem si jedno dala. Ve zkratce bych ho nazvala – Fuck that shit. A co mám touhle né zrovna slušnou frází na mysli? Budu žít tak, jak mi to přijde správné.

Můj postoj nádherně vystihuje citát z filmu Napoleon Dynamite:
Kid on Bus: What are you gonna do today, Napoleon?
Napoleon Dynamite: Whatever I feel like I wanna do. Gosh!

Nemám na mysli celodenní válení se v posteli a do nekonečna (nebo než zazvoní exekutor) si objednávání vegeteriánské pizzy k večeři, když se ráno probudím. Myslím tím řídit se svojí touhou, sny, svým šestým smyslem… prostě vykašlat se na tituly, výdělky, „co na to řeknou lidi“,  přemoci lenost a hlavně strach z neznáma. Prostě pustit se do toho všeho opravdu naplný koule. A ono to půjde:)

Samosebou jsem tuhle odvahu nedostala ze dne na den. Byl, je (a bude) to dlouhý proces u kterého budu často plakat a nadávat, že proč já kráva nemám taky jistou práci, byt na hypotéku a auto na leasing jako všichni ostatní:) A pak si odpovím, protože „I have done that“ a nenaplňovalo mě to. Už jen to, že své pocity sděluji světu je pro mě velká výzva a beru to jako závazek.

Mé ohromné díky, za dodání odvahy, si zaslouží jistý brněnský podnikatel, který jako spousta jiných majitelů grafických firmiček – Ups, neuznává placené přesčasy a miluje schwartz systém a podivné smlouvy. Mno, a tenhle zahradník mé ovčí reality (protože vrah je vždycky zahradník) mě svým chováním jednoho pěkného dne donutil nechat v práci klíče na stole a jednoduše a (neuvěřitelně šťastně) odejít pryč a nikdy se nevrátit. Juchuuu. A tak začalo mé opravdové freelancerování. Bylo to v pondělí a venku bylo krásně.

Od té doby uplynul víc než rok, a já si každým dnem víc a víc uvědomuji tu volnost (a zodpovědnost), kterou mi mé rozhodnutí dalo. Také se mi mění vnímání hranic, jak moc je vlastně freelancing free. Nelituji a každý den na sobě pracuji.

BTW: přikládám realitu freelancera jako já… někdy paradise, někdy hell:)

Verze – paradise (můj Bali office)

IMG_20160123_090957-2

Verze – hell (stále můj Bali office) (Reading an article „how to fix Mac’s glitching screen“ on ur Mac’s glitching screen…)

 

Anapurna sem, Anapurna tam, Anapurna kam se podíváš

Nepál mě uchvátil, vzal mi dech a nechal mě zamilovat se do něj. A čím? Horama, přírodou a fajn lidma, kteří svého obchodního ducha drželi na uzdě. Nikdo mi netahal batoh z autobusu a neutíkal s ním do taxíku s tím, že určitě potřebuji někam zavést. Hulení mi prodávalo taky mnohem měně chlapíků než v jiných částech Asie. Dokonce mi v Nepálu ani nikdo nic neukradl!!! Ceny se daly smlouvat tak nějak příjemněji a ve většině restaurací je dokonce měli na jídelním lístku. Mé chuťové pohárky tančily radostí. Po pár měsících rýže na všechny způsoby byla nepálská kuchyně víc než příjemná změna. Vegetariánský chow mein, dhal bat a nebo momo pro mě byla labužnická jízda ve velkém stylu. Na místní čaj nedám dopustit a domů si ho vezu půl kila. Do Nepálu se určitě vrátím.

Sikles track, Nepál
Sikles track, Nepál

Kathmandu jistě není nikomu neznámé, je to hlavní město Nepálu a žije v něm přes milion lidí. Nicméně přesný počet obyvatel se přesně neví, tak jako všude je tam spousta studentů a přistěhovalců z menších vesnic či měst, kteří mají trvalé bydliště jinde. Kathmandu má spoustu zajímavých památek, okouzlující staré město – Thamel, z kohoutku teče spíš močůvka než pitná voda, má časté výpadky elektřiny a taky je zde docela prašno. Na každém rohu najdete outdoorový obchod s dokonalými padělky světových značek za zlomek jejich originální ceny. Já si zde musela koupit spacák (mimo jiné i ten mi ukradli v Indonésii), stál pakatel, kvalita obstojná, barva dokonalá …
je to takovej fajn festivalovej spacák, ve kterým vám ve 4000m.n.m. bude fakt zima (otestováno). Nikdy jsem nezažila komičtější dopravní zácpu než v Kathmandu. V uzoulilinkatých ulicích se spolu mísí nejen auta, motorky a kola, ale také rikšové, lidé, stánky s jídlem, psi, kočky… prostě kdokoliv, cokoliv a s čímkoliv:) Kathmandu je zajímavé Asijské město, ale to pravé ořechové na vás asi čeká jinde – v přírodě. Naše Himalajské dobrodružství začalo v druhém největším nepálském městě Pokhara. Je to turistický hot spot, kde začala už nejedna výprava. Výběr “kudy a kam do hor” je nekonečný. Náročný profi horolezec, ale i gaučový povaleč si zde přijde na své. Na delší a náročnější tůry se vyplatí si najmout místního průvodce a popřípadě nosiče batohů – můžou vám doslova zachránit krk. Cena se dá usmlouvat, nicméně počítejte tak 18USD za den za osobu. V Himálajích je kvůli bezpečnosti zakázáno chodit sám. Před vstupem do hor je nutné si pořídit povolení ke vstupu a tracking pas. Budou po vás chtít nejen fotky, ale třeba i itinerář vaší plánované trasy a samozřejmě peníze:) Díky tomuhle systému úřady budou vědět, že pod tou lavinou ležíš třeba právě ty – legendární český turisto. Výšlap – Sikles Track, který jsme si vybrali my, patří k těm jednodušším. Je to okružní stezka z Pokhary linoucí se krásným údolím řeky Madi do kouzelné vesničky Sikles. Po dni (dvou, třech?) odpočinku a menších půl dnových tůrách po okolí vesnice se pak výhledů chtivý nadšenec může vrátit přes vrchol – Tara Hill top (3055 m.n.m) zpět do Pokhary. Cestou vám Himaláje poodhalí své nádherná ňadra – hory Anapurna IV, Anapurna II, Anapurna III, Gangapurna, Machapuchare a Anapurna South. Celý okruh trvá zhruba 4 – 5 dní, šest až osmi hodinové chůze. Doporučuji si nezapomenou vyšlapané boty, kvalitní spacák, čelovku, jídlo na pár dní (skvělá vychytávka, kterou v Nepálu seženete je směs oříšků, kokosu a čokoládových kousíčků – raz,dva doplní energii), vodu na jeden den (dá se v pohodě doplňit ve všudypřítomných napájedlech a nebo v horských potocích), stan, lékárničku (just in case), nožík a opravdu jen to nejnutnější a nejpraktičtější oblečení. To, že smrdíte a máte na triku kolekci skvrn od pasty, přes fazole a kdovíčehoještě není podstatné, tady jde o přežití!!!! Ale nést několik dní opravdu těžkej batoh, to bych asi nepřežila:) Prozradím Vám i něco málo osadě, která tomuto treku dala jméno. Sikles je izolovaná vesnice ležící na himalájské poměry docela na rovině v nadmořské výšce 2200 m.n.m. Patří mezi nejvýznamější osídlení kmene Gurung (etnické skupiny původem z Tibetu). Vedou sem dvě cesty – jedna po nekonečných super příkrých schodech a druhá, prý sjízdná autem, vedoucí z Pokhary a končící u hromady štěrku. Hádejte, kterou jsem šli my:). Obyvatelé Sikles do dnes žijí velice tradičním způsobem života. Gurunďané nosí tradiční oblečení, žijí velice komunitně, okolní pole obdělávají společně a v období žní je každý jeden člen zapojen do práce a přípravy vesnice na zimu (v místní mini škole jsou prázdniny, aby mohly pomáhat i děti). Vesnice žije velice skromným způsobem života, obyvatelé si uvědomují křehkost přírody a podle toho se i chovají. Každá domácnost má přidělený kousek lesa, kam může chodit pro dřevo, místa se pečlivě vybírají, aby se les stačil vzpamatovat. Podobných způsobem se vybírají i šťavnaté pastviny pro přehuňaté Yaky:). Sikles je absolutně nezávislá na okolním světě, elektřina se vyrábí v nedaleké vodní pidi elektrárně, mlýny na obilí jsou poháněny vodou tekoucí z hor, veškeré jídlo si jsou lidé schopni vyrobit na místě, zdroj pitné vody najdete téměř všude. I přes svoji izolovanost (a možná díky ní) má Sikles relativně bohaté kulturní zázemí – nejdete zde zajímavé muzeum, konají se zde různé festivaly a slavnosti. Když jsme tam byli my, pořádal se ve vesnici kongres zubařů – zubaři z Nepálu, Nového Zélandu a Austrálie se sjeli, aby lidem žijícím v odlehlých končinách opravili zuby. Ve vesnici najdete hned několik míst, kde složit hlavu a klidně čekejte nečekané! V domcích, kde sice nenajdete topení a v noci se buď musíte tulit a nebo opít aby jste nezmrzli, vás překvapí horká voda a (teď se posaďte) internet. BTW: Pokud se budete připravovat na kratší výšlap a napadne vás si na večeři koupit fazole v konzervě, zadržte. Jsem fazolový nadšenec a fazolím v červené břečce jsem už dávno odpustila tunu cukru a jiných “dobrot”, které v sobě ukrývají. Občas si tuhle večeři chudých a studentů s chutí udělám i doma. Každopádně v Nepálských obchodech jsme nenašli žádnou poživatelnou konzervu fazolí, všechny chutnaly odporně!!! Líbil se ti článek? Dej mu „like“:)

Austrálie – Palec nahoru

O Austrálii je toho na internetu nekonečně, jednoduše vygůglíte kam, kdy, kde, proč, za kolik a dokonce si to online i koupíte, objednáte, zaplatíte. Je to jedna ze zemí, kde platí víc než kdekoliv jinde – bez peněz, do Austrálie nelez – a do australské hospody tím tuplem ne:) Pokud máte hluboko do kapsy a nebo prostě jen chcete zažít báječné dobrodružství… dejte (v) Austrálii palec na horu a procestujete ji (asi ne celou, přeci jen to je ohromná země) téměř zadarmo. Jak říká Stopařův průvodce po galaxii; Hlavně, žádnou paniku! Nezapomeňte si ručník a hurá na cestu. stopování někdy unaví:) Stopování po pobřeží mezi Adelaide a Brisbane by mělo jít jako po másle, tahle část Aussie je osídlená od hlavy až k patě. Naše autostop trasa vedla z Blue Mountains do Brisbane a nikdy jsme nečekali dýl než 45 minut, prostě pohoda. Aussie je pro stopaře bezpečná země, nicméně je třeba nezapomenout na několik důležitých faktů. Austrálie je ohromná plocha, mezi městy je často velký kus ničeho… a když se nevydaří stop, můžete tam být i vy. V létě se může teplota vyšplhat klidně až k 45C, tudíž si nezapomeňte vodu – pro mě osobně je 3l minimum. Naopak v noci (nejen v zimě) se můžete potkat s opačným extrémem, proto si do baťohu sbalte i něco teplejšího, nejlépe stan:) Stopování mezi Brisbane a Darwinem nám každej jeden řidič, který nás vezl nedoporučil, dokonce nás od něj lidé odrazovali. Důvody byly jednoduché – města jsou od sebe dalekoo, dááááálekoo a pokud vám zastaví nějakej podivín (zdá se, že jich tam je dost) pomoci se nedovoláte. Nicméně existují stopařské weby, kde je spousta přeživší, kteří tudy stop přežili ve zdaví a s úsměvem na tváři. Volba je na vás. Důležité je používat zdravý rozum a nezapomenout, že pokud se vám řidič auta nelíbí není důvod s ním kamkoliv jet. On pojede další… Našich 920 nastopovaných kilometrů nám trvalo poklidným tempem necelé tři týdny. Nikam jsme nespěchali. Vystřídali jsme 13 aut, potkali spoustu zajímavých lidí a objevili nečekané místa. Dozvěděli jsme se spoustu informací jak od rodilých australanů, tak i od přistěhovalců, kteří si Austrálii zamilovali. Drtivá většina řidičů, kteří nám zastavili byli “vysloužilí” stopaři. Vybrala jsem pro Vás pár těch nejzajímavějších. Náš první osobní řidič byl policista mimo službu, měl úžasné auto, milého psíka a dal nám nekonečně tipů kde a jak bezpečně a rychle stopovat po Austrálii. Byl to víc než příjemný začátek našeho dobrodružství. I díky jeho radám se nám stopovalo báječně (a bezpečně). Nezapomonetulný zážitek byla i jízda s týpkem, který prostopoval celou Evropu. V každé zemi se na chvíli zastavil, v Česku byl samozřejmě taky. Jako vychovaný vegetarián věděl jak říct česky “dobrý den, ahoj, děkuji” a uměl si objednat snad jediné hospodské jídlo bez masa “jeden smažený sýr, prosím”. Johnathan se historkami jen hemžil a přišla řeč i na ryze australské téma jako jsou klokani a koaly. Koaly jsou sice australský symbol, ale s hlavou do oblak hledající koaly potkáte oravdu jen bláhové cizince. Koaly se v Austrálii vyskytují jen na pár místech, jsou to velice plachá a docela asociální zvířátka. Jejich zdánlivá pohodovost je spíše pomalý “energii šetřící” způsob života. Nejjednodušeji na koalu narazíte v turistických koala centrech. S klokanama je to tak trochu naopak. Je jich všude habaděj. Australané rozlišují mezi velkými klokany – kangaroo a malými klokany, kterým se říká wallaby. Klokana potkáne kdekoliv mimo město, ideálně na polích, pastvinách či třeba na golfovém hřišti. Pokud srazíte autem klokana, je vaší povinností zastavit a zkontrolovat mu kapsičku. Jestli v ní najdete živé mláďátko, musíte se o něj postarat. Existuje i skupina dobrovolníků, kteří jezdí po dálnicích a prohledávají kapsy přejetých klokanů. Zkontrolovaného klokana poznáte tak, že má na sobě sprayem velké X. Kousek za Newcastle nás vyzvedl pán, který jel zrovinka od pediatra. Započali jsme zajímavou debatu o původních obyvatelích Austrálie. Jak se přesně se Aboridžinci dostali do Austrálie se neví, odhaduje se, že přišli z Asie ještě v době, kdy Malajsie a Nová Guinea tvořili s Australíí pevninský most. Dlouhou dobu byli Aboridžinci přistěhovalými Evropany stříleni a vlastně ani nebyli považováni za lidi. Dnes je situace opačná, Australská vláda podporuje hned několik programů ke zlepšení kvality jejich života. Například univerzity jsou pro Aboridžince zadarmo, jiný Australan za vzdělání platí jak mourovatej. I přes velké finanční výdaje a snahu vládních i nevládních organizací patří Aboridžinci k nejchudší vrstvě obyvatel. V jejich komunitách je větší úmrtnost kojenců, větší nezaměstnanost, kratší délka života. Hodně z nich má problém s alkoholem a drogama. Téměř 300km nás svezl vtipný a příjemný pán. Právník, který se specializoval na majetkové vyrovnání lidí, kterým se přes pozemek přestavuje dálnice “Highway 1”. Tahle dálnice je nejdelší dálnicí na světě, má 14500 km a vede okolo celého kontinentu. Objet ji celou dokola musí být úžasný zážitek. Dálnice byla dlouho trnem v oku řidičů, stalo se na ní spousta nešťastných nehod a i proto se konečně opravuje. Na druhou stranu díky přestavbě přijde o půdu a často i domy spousta lidí. Oblast v Queensland, přes kterou dálnice vede, je plná pastvin a nová stavba farmářům zničí systém  podle kterého užívaly půdu celé desetiletí. Velká část pastvin bývá v určitou část roku pod vodou a tak je jejci střídání a užívání v “tu správnou chvíli” kritické. Inu, bude se to muset vymyslet jinak. Veškeré potřebné pozemky automaticky připadají státu, který je on majitelů odkoupí. Dnes bychom se v těch nejošemetnějších částech H1 nemuseli stydět ani za naši drncací českou D1 (mno, skoro:)). Pokud jste stopař začátečník, stejně jako my, Austrálie je ta pravá země kde se do toho bez hlavě pustit. Není se čeho bát. PS. V Austrálii se jezdí na levo, tak si hlavně stoupněte na správnou stranu cesty;) Snad se článek líbil a inspiroval k nějakému dobrodružství.

Líbil se ti článek? To mě těší:) Pošli ho dál.

Port Macquarie aneb jak je to s těma koalama

I’m sorry, I’m just to lazy to type in English. But I ll do it later on. Once I retire or something:)

koala v nemocnici

Do Port Macquarie jsme se dostali vlastně úplně náhodou. Bylo už k večeru a poslední stop – ulítlá angličanka Apple, která se nejen podělila o informace typu kolik v Australii stojí kokain, ale ukázala nám i první stádo živých klokanů – sem mířila na pracovní schůzku. A tak jsme v tomhle městěčku nakonec skončili pár dnů taky.

Město, ve kterém dnes žije malinko přes 41000 obyvatel najdete na východním pobřeží Austrálie. Historie přístavu Macquarie nesahá staletí do minulosti, ale o to zajímavější je. První evropská noha sem vkročila roku 1818 a jen o tři roky později se místo hemžilo nově navezenýma trestancema. Díky relativní izolovanosti, hustým lesům okolo a aboridžincům ochotným chytat uprchlé vězně z kolonie za tabák a přikrývky měli utečenci jen pramolou šanci se dostat pryč. Vězni byli většinou odsouzeni na doživotí, měli omezená práva a jakékoliv porušení pravidel bylo odměněno krutým bičováním. Port Macquarie tehdá nebylo místo ani pro nejotrlejšího backpackera:) Od roku 1830 se sem mohli stěhovat i netrestanci a město se začalo pomalilinku tvarovat do podoby, jakou má dnes. Milá, trocha ospalá destinace plná důchodců, slunečných pláží a koal.

Další místní zajimavostí je fakt, že právě tady byla úspěšně vypěstována první rostlina cukrové třtiny v Austrálii. Port Macquarie je tudíž porodnice druhého největšího vývozce cukru na světě, kterým dnes Austrálie bezesporu je.

Pokud zrovna nejsi milovník agrohistorie či nadšenec hledající staré věznice asi si baťůžek nebalíš a Port Macquarie jsi si do svého cestovního itineráře nepřipsal. Ale snad tě nalákám na nejroztomilejší zvíře na světě. Ano, mluvím o koalách. Najdete zde totiž jedinou oficiální výhradně koalí nemocnici v celé Austrálii. Nemocnice byla zložena v roce 1973 manželským párem koalích nadšenců – Jean a Max Starr. Ti se nejprve ve svém volném čase starali o zraněné koaly, později jejich snažení zoficiálnili a zvnikla nezisková organizace Koala Preservation Society. Dnes má nemocnice přes 100 dobrovolníků, a jen dva placené zaměstnance – supervisora a sběrače eukaliptových listů. Je možná i čtyřtýdenní dobrovolná stáž, takže co ty na to?:) Pro návštěvníky je každý den ve tři hodiny odpoledne připravená prohlídka, kde se dozvíte plno informací nejen o chodu této kouzelné kliniky, ale i o koalách samotných. Vstupné je dobrovolné.

Koala patří mezi vačnatce a tak jako klokan má kapsičku, koala v Austrálii žije už minimálně 15 milionú let! Na pokraj vyhynutí se dostala až po příchodu člověka nové doby – Evropanů. Na konci 19. a začátkem 20. století se stal koalí kožíšek nutností pro kdejakou paničku z vyšších vrstev. Pro představu v roce 1927 bylo v jednom jediném měsíci v Queensland (stát Austrálie) zabito 584738 koal. Naštěstí mělo několik málo lidí rozum a koala se dostala na seznam chráněnýh zvířat. Tuhle australskou ikonu těžko uvidítě v přírodě, přijde mi, že je v Austrálii víc plyšových koal než těch skutečných. I dnes se necitlivé kácení eukaliptových lesů odráží na koalí populaci a na jejím zdravotním stavu.

Koalí nemocnice ročně ošetří až 300 zraněných/nemocných koal ročně. Nejčastější důvody hospitalizace jsou přímo či nepřímo způsobeny člověkem, patří mezi ně srážka s autem, pokousání psem a poslední dobou velice často i chlamydie. Nene, není třeba se zděšeně chytat za hlavu. I přesto že je chlamydie sexuálně přenosná choroba a může za ní človek, důvod je složitější než jen zvědavý puberťák. Bakterie chlamydie jsou u koal přirozeně přítomné a zdravá koala se s nimi hravě vypořádá. Bohužel i přes zdánlivě „mám to na háku, dám si další toxický eukaliptus“ vzhled jsou koaly velice citlivé na jakékoliv změny. Reakce jejich imunitního systému na stresovou situaci je jednoduchá – přestane fungovat a koala dostane chlamydii. Neléčená verze choroby vede k oslepnutí, zánětu rozmnožovacách orgánů a smrti. Ztráta domova, hodně koal na malé ploše, nedostatek potravy, posekání domovského stromu… to vše je způsobeno nerozumným kácením lesů.

Jak všichni víme, koala se nacpává jen a jen eukalyptem, pochutná si na listech, kůře, květech… které jsou pro ostatní zvířata toxické. Slovo Koala v jazyku původních obyvatel Austrálie Aboridginců znamená Málo vody. Koala skoro nepije. 65% eukaliptového listu je voda a těch něco málo živin co v eukaliptovém listu najdete si koala šetří jak jen to jde. Tohle zvířátko má vlastně báječný život. 18 hodin spí, když nepochrupuje tak jí a v době páření se stará o zachování rodu. Koalomámy mají jedno mládě, o které se starají téměř do dvou let. Když je koalímu miminku zhruba 35 dní a vypadá jako divná růžová mimozemská fazolka, tak nějak vyleze z maminky a mini packama se vyšplhá do její kapsy. Tam je dalších 8 měsíců a teprve pak se narodí to roztomilé huňaté a neodolatelné medvídě, které uvidíte na zádech samice. Malé koale je zprvu plně závislé na mateřském mléku a toxické eukaliptové listy by nedokázalo strávit. Mládě je později krmeno speciální směsí zvanou „pap“, což je vlastně nechutná slátanina koalých výkalů. Tahle maminčina pochoutka pomůže koalátku vytvořit v trávícím systému bakterie, které mu umožní jíst toxické eukaliptové listy. Dospělá koala žije samotářský a lehce izolovaný život ve své domácí komunitě. Běžně se dožívá okolo 15 let.

Líbil se ti článek? To mě těší. Poděl se o něj, dej mu like.

Surfing, tourism, reggae & overpriced everything/ Surfing, turisti, reggae & vysokohorské ceny

Anglická hatmatilka není nic pro tebe? V tom případě koukni pod video. Čeká tě tam překvápko.

Situated on the West Coast of North Island, just 45 minutes from Hamilton and not even two hours of drive on motorway from Auckland, Raglan is a surfing Mecca of New Zealand. Its also a perfect escape from the hustle and bustle of everyday busy city life. Many people say that Manu Bay on this coast has the longest, most accessible and consistent left-hand break in the world. So if you love surfing or at least surf culture – Raglan is a place to go. Manu Bay (also known as The Point) was even featured in the 1966 cult surfing movie Endless Summer or Last Paradise movie from 2010.

Area of Raglan is inhabited for about 800 years and was originally known by the Māori people as Whaingaroa (“the long pursuit”). The name Raglan was adopted not that long time ago – in 1858 in honour of Fitzroy Somerset, 1st Lord Raglan.  Very first Europeans to settle in the area were Wesleyan Missionaries who were warmly welcomed by local Māori in 1835. Proper European settlement began in the mid-1850s after a large sale of Māori land to Pākehā (white man), yeeey that was a time when proper farming started in Raglan area.

How was already mentioned Raglan is hot spot for surfers. Eight kilometres from the Raglan township is a series of surf breaks including Indicators, Whale Bay, Manu Bay, Vortex Bay… Raglan even hosted a world championship surfing event as well as is a home of strong surf culture and learn-to-surf school. You can bet, you will find at least one surf shop (maybe two?:) ) in Raglan too. Mainly thanks to the surfing, Raglan become very busy small touristic town during a summer months. Which brings lots of sexy strangers to the town as well as high prices for almost everything. Unfortunately, high prices doesn’t leave the town for a winter. 

Another cool thing about this small town with not even 3000 people is its art scene. Visual artists hold regular exhibitions in a 19th-century heritage building, of the Raglan Old School Art Centre. Raglan area is well known for its arty spirit and has always attracted people who are into sustainable lifestyles. Once you visit Raglan, don’t forget to go and say „Ahoy“ to talented Czech artist who is living here (click to see her amazing stuff). You can find her and her work in Hello Art studio almost on main road in the heart of the town.

If you get tired of surfing, art exploring, coffee drinking, hiking, chilling… during a day, you can try mini town night life. The main (and almost only) venue in Raglan for live music is the Yot Club, a regular stop for NZ musicians on national tours. If you love reggae like I do, you won’t regret it;)

Last paragraph to cheer you up (this is ironic). Few days ago the Waikato District Council has been fined $56,250 for discharging five million litres of partially-treated sewage into Raglan Harbour. Oupsy. Raglan is also under a pressure to become open cast mine of iron sand. Seabed mining is drastic way how destroy any coastal marine environment in this area. Feel free to sign up a petition against here.

Interesting article? Yeeey, give it thumb up.

I know, I know, crazy language. Scroll up for English.

Za devatero vlnamy a devatero ovcemi, na západním pobřeží Severního Ostrova najdete surfařskou Mekku Nového Zélandu. Necelých 45 minut od Hamiltonu a ani ne dvě hodiny jízdy po dálnici z Aucklandu a jste v Raglanu. Ideální místo pro malý  útěk z rušného velkoměsta. Říká se, že Manu Bay je nejdelší jednoduše přístupná surfařská pláž na světě. Pokud jste milovníci surfu (či surferů) – letní Raglan pro vás bude rájem na zemi. Manu Bay (také známá pod jménem The Point – Bod) byl dokonce i v kultovním surfařském filmu Endless Summer z roku 1966 či ve filmu Last Paradise z roku 2010.

Oblast Raglanu je obydlena už téměř 800 let (úctihodné číslo na Zéland), původní obyvatelé Maorové ji nazývali Whaingaroa (což znamená dlouhé pronáslednování). Jméno Raglan se začalo používat až v roce 1858 jako pocta Fitzoyi Somersetovi, 1. lordovi Raglanu. První Evropané – metodistyčtí misionáři sem dorazili v roce 1835. Místní obyvatelé je přijali více než přátelsky :). Ta pravá evropská invaze zde začala o něco později, konkrétněji po roce 1850, kdy byla maorská půda skupována bílým mužem (Pākehā). Tohle období přineslo velký boom ve farmaření v Raglanu a okolí.

Jak už všichni víme, Raglan je tak trochu svatyně surfařů. Osm kilometrů od městečka je hned několik pláží ideálních pro surf – Indicators, Whale Bay, Manu Bay, Vortex Bay… V Raglanu najdete surfařskou školu, silnou surfařskou komunitu, surfařský obchod (možná dva ? 🙂 ) a dokonce se zde konalo mistrovství světa v surfaření. Logicky, surfaření a vše okolo něj je v létě největším tahounem turismu. To sebou přínáší nejen spoustu sexy opálených surfařů, ale také přehnaně vysoké ceny za úplně všecko. Bohužel ty na zimu neodjíždějí.

Další parádní věc na tomhle městečku s ani ne 3000 obyvateli je jeho art scéna. Pravidelně se zde konají výstavy v jediné historické budově z 19. století, v Raglan Old School Art Centru. Celá raglanská oblast je známá svou kreativní náladou a od jaktěživ přitahovala umělce, bohémy a jiné individua, chichi ;). Až se jednou vydáte do Raglanu, nezapomeňte navštívit Hello Art studio kousek od hlavní ulice města. Najdete tam nejen mnoho parádních výtvorů různých umělců, ale i úžasnou českou výtvarničku a grafičku (tady je její portfolio).

Až tě omrzí surfování, objevování umění, popíjení kávy či nicnedělání během dne, nech se příjemně překvapit nočním životem miniměsta. Hlavním ( a asi i jediným) místním klubem s živou hudbou je Yot Club. Yot Club je pravidelná zastávka spousty novozélandských kapel. Pokud miluješ reggae tak jako já, nebude se ti chtít z Yot klubu domů.

To nejlepší nakonec (myšleno ironicky). Před pár dny byl Waikato District Council pokutován $56,250 za vypuštění pěti milionu litrů částečně vyčištěných splašků do přístavu. Oups. V Raglanu také probíhají ne úplně přátelské diskuze o těžbě železitého písku z mořského dna. Těžba písku z mořského dna je drastický a nenapravitelný zásah do přírody. Pro podepsání petice proti těžbě, klikni sem.

Fajn čtení? Poděl se o něj, klikni na share button pod článkem.

Really looooong beach / Opravdu dlooooouhá pláž

Není angličtina zrovna tvůj šálek kávy? Český článek objevíš pod fotkou.

Ninety mile beach is not just a beach, this is super long beach on the western coast of the far north of the North Island of NZ. The beach is a vast arch of fine white sand, backed by immense dunes and broken by rocky outcrops and shallow streams. Its favourite touristic attraction also famous for fishing and shellfish, and an annual surf-casting contest. It is a spectacular way to approach Cape Rēinga

Maori find quite often inland routes difficult. So in some places, such as the North Island’s west coast, the beaches become their traditional pathways. Pākehā (white europeans) also used beaches for travel; walking and more often riding on horseback. In the early 20th century, when first motorised vehicles arrived to NZ, beaches were generally used as a roads simply because they were flat. However some farms are still dependent on the beach routes even now, despite the disadvantages of tides, soft sand and the corrosion of the vehicles from the salt. Travelling on the beaches isn’t anything unusual in NZ, tractors towing boats, motorbikes, cars, beach buggies are common sight. Unfortunately some people can’t see a damage of this fun – sand hills have been flattened, birds’ eggs have been crushed, some animals have been scared of noise and danger by fast vehicles.

Some say Ninety mile beach is officially a public highway, but I haven’t find any prove that beach is recognised by the New Zealand Transit Authority as an official highway. It is true, that beach is used as an alternative road to State Highway 1 but mainly for tourist reasons, or when the main road is closed due to landslides or floods. Ninety Mile Beach is ideal for 4WD vehicles and is safe to drive only at specific times of the tides. In 1932 Ninety Mile Beach war even used as the runway for some earliest airmail services between Australia and New Zealand.

As usually this place has two names; English name – Ninety Mile Beach and arguably more accurate Maori name – Te Oneroa-a-Tōhē (the long beach of Tōhē). In fact, Ninety Mile beach is only 60 miles (96km)long from Shipwreck Bay to Cape Maria van Diemen, it is misnamed. Origin of the beach’s current name is unknown, but several theories for the misleading name have been advanced. This is the most common one – when missionaries travelled on horseback, they expected the average a horse could travel 30 miles (50 km) in a day before needing to be rested. The beach took three days to travel therefore earning its name, but the missionaries did not take into account the slower pace of the horses walking in the sand, thus thinking they had travelled 90 miles (144km) when in fact they had travelled only 55.

I hope you have enjoy this post. Give it a thumb up, share it with others. Thank you(:

Ninety Mile Beach Chilling
Ninety Mile Beach Chilling

Isn’t this language your cup of tea? Scroll up for English version.

Ninety mile beach (Devadesáti mílová pláž) není jen obyčejná pláž, je to téměř nekonečně dlouhááá pláž! Nachází se na západním pobřeží severu Severního Ostrova Nového Zélandu. Pláž je v podstaně ohromný oblouk bílého písku sem tam přecházejícího do vysokých dun, někde rozbitý kamenitým výběžkem či malým potůčkem. Je to další z mnoha hojně navštěvovaných turistických atrakcí NZ, pláž je taktéž oblíbené místo pro rybaření a sbírání mušlí. Každoročně se zde koná velká rybářská soutěž Snapper Bonanza. Devadesáti mílová pláž je i přírodní cesta k mysu Cape Reinga.

Maorové často používaly pláže jako nejjednodušší způsob cestování, hlavně pláže na západě Severního Ostrova jsou od nepaměti jejich tradiční stezky. Přistěhovalci Pākehā (bílí evropané) používali pláže namísto cest také; některé byly oblíbenou tepnou nejen pro peší, ale hlavně pro jezdce na koních. Na začátku 20. století, když na Zéland dorazily první automobily, se pláže začaly používat i jako oficiální cesty. Důvod byl jednoduchý – byly pevné, placaté a už postavené. Dokonce i dnes mají některé farmy plážovou cestu jako jediný způsob spojení se zbytkem civilizace a to i přesto, že po pláži můžete jezdit jen při odlivu, nikdy nevíte kdy narazíte na měkký písek a nezapadnete, neopomenutelná je i koroze vozidel díky agresivní slané vodě. Jízda po pláži není na Zélandu nic neobvyklého. Běžně se setkáte s auty, traktory táhnoucími lodě, motorkama, čtyřkolkama, všeckomožnokolkama… Bohužel si většina lidí neuvědomuje negativní stránku téhle legrace – vozidla nepřirozeně uhlazují písečné duny, auta ničí hnízdiště ptáků, rozbíjejí ptačí vajíčka, některé druhy zvířátek děsí hluk…

O Devadesáti mílové pláži se říká, že je to oficiální NZ dálnice. Já jsem nenašla žádný důkaz, že by pláž byla legálně uznána jako dálnice New Zealand Transit Authority (dopravním úřadem Nového Zélandu). Je pravdou, že se pláž namísto dálnice – State Highway 1 používá , ale spíše jako turistická atrakce, popřípadě možná objížďka při uzávěrce na dálnici. Tahle dlouhá pláž je ideální pro 4WD vozidla a je bezpečná pro jízdu jen v určitou denní dobu – při odlivu. V roce 1932 byla pláž používána jako ranvej pro letadla doručující poštu mazi Zélandem a Austrálií.

Jako většina míst na NZ má i tohle dvě jména; Anglické – Ninety Mile Beach (Devadesáti mílová pláž), tak i Maorské – Oneroa-a-Tōhē (Dlouhá pláž na Tōhē). Maorský název je v tomhle případě mnohem přesnější. Ve skutečnosti totiž Devadesáti mílová pláž měří pouhých 60 mílí (96km) a jméno, které pláži dali evropští přistěhovalci je vlastně úplný nesmysl. Původ nepřesného jména není zcela známý, ale na výběr máme hned několik teorií tohoto přehmatu. Tohle je ta nejrozšířenější – když evropští misiónáři cválali na koni přes Ninety Mile Beach, předpokládali, že běžný kůň ujde 30 mílí (50km) za den než se unaví. Přejít pláž jim trvalo celé tři dny a tudíž by měla být 90 mílí (144km) dlouhá. Bohužel zřejmě ne nejbystřejší misionáři nevzali v potaz fakt, že koník jde v písku mnohem pomaleji než normálně a za tři dny chůze neušli 90 mílí, ale pouhých 60 mílí. A (možná) proto se Sixty Mile Beach jmenuje Ninety Mile Beach.

Super článek? To mě těšíííí. Pošli ho dál. Děkuji (:

Marihuana, Ginkgo, Argan, Tilia & Kawakawa

Není angličtina zrovna tvůj šálek čaje? Pod fotkou se článek servíruje i v češtině.

Plants mentioned in the headline are my favourite plants, and all of them have almost miraculous medical effects. Every one of them has interesting background, history of use and plays important part of the traditional medicine through different cultures around the world. Most of them, except endemic Argan tree, are also easily found in New Zealand. This article will introduce you a sacral Maori plant – panacea Kawakawa tree.

Kawakawa, scientific name Macropiper excelsum is also know as Pepper tree. It used to be widely used in traditional Māori medicine called Rongoā. The Maori word Kawakawa simply refers to the bitter taste of the leaves. There is also a conjecture, that when Māori first came to New Zealand, they named the plant ‚Kawakawa‘ because they recognised that the plant was a close relative of Kava tree widespread in tropical Pacific.

Only very little information is available on how the Maoris utilised their native Kawkawa ritually,  apart from the drinking of a beverage known as ‚kawa‘ made from the roots and leaves, also the use of kawakawa in religious ceremonies. This lack of information is due to a cruel persecution of the Maori tohungas (local healers/shamans), when traditional rituals were banned by New Zealand Government in 1907. Traditional recipes and medicines passed from generation to generation until then were buried with very last shaman as a result of this clever anti-pagan law.

Kawakawa is a small evergreen shrub-like tree growing to six metres tall with dense branches. It is commonly found in shady gullies and on the rocky coastal areas. I have found it almost impossible to plant it at home. It is easily recognised by its vivid green aromatic heart-shaped leaves and jointed stems, which resemble bamboo stalks. Kawakawa leaves are ofter badly holed by caterpillar Cleora scriptaria. Tiny male and female flowers are upright spikes and grow on separate trees. Kawakawa orange berries are tasty food for forest birds. Yummy.

Through its many healing properties the Kawakawa is known as ‘the pharmacy of the forest’. Here is a shorted list of Medicinal Uses.

Externall use is great for/as :

  • mild insect repellent
  • desinfection for insect bites, sand-flies, mosquitoes & bug bites
  • helps againts eczema, skin rashes and skin infections
  • poor circulation, varicose veins
  • speeds up healing of bruises, swellings, boils, ringworm,
    scalds and sun burn, cuts, sores, abscesses, wounds, abrasions
  • aches & pains, rheumatism, neuralgia, arthritis

Internal use is great for/as:

  • a blood purifier
  • memory
  • chest complaints, coughs, colds, bronchitis
  • kidney and bladder complaints
  • digestive system, worm infestation
  • stomach ache, bloating
  • chewed leaves and fruits helps with toothache

No wonder it’s one of my favourite plants.

If you liked this article, please hit the share button at the bottom of the page. Thanks.

Kawakawa leaves - close up

Not a fan of Czech language? Scroll up for English.

Rostliny vyjmenované v nadpisu článku patří mezi mé nejoblíbenější, všechny mají téměř zázračné lékařské účinky. Každá jedna z nich má zajímavý příběh, historii užívání a hraje důležitou roli v lidovém léčitelství napříč různýma kulturama po celém světě. Všechny z nich, kromě endemického Arganu běžně najdete i na Novém Zélandu. Několik následujících řádků vám představí posvátnou maorskou rostlinu a všelék – strom Kawakawa.

Odborně se Kawakawa jmenuje Macropiper excelsum, ale je známá i jako Pepřový strom. Bývala základní kámen tradičního maorského léčitelství, kterému se říká Rongoā. Maorské slovo Kawakawa vychází zřejmě z trpké chuti listů rostliny. Nicméně existuje i domněnka, že jméno je odvozené od rostliny Kava, která roste hojně na Pacifických ostrovech a je blízká příbuzná novozélandské Kawakawa. Proto ji prapůvodní Maoři pojmenovali Kava, ale jinak:).

Bohužel se dochovalo jen malililinko informací, jak přesně byla Maori Kawakawa využívána . Jistě se ví jen to, že se při rituálech a náboženských oslavách pil nápoj vařený z listů a kořenů rostliny zvaný ‚kawa‘. Za tenhle smutný nedostatek informací můžeme poděkovat novozélandské vládě, která v roce 1907 zakázala jakékoliv používání lidového léčitelství. Místní maorští šamani a léčitelé zvaní tohungas byli krutě trestáni za používání přírodní medicíny, o tradičních rituálech se netřeba ani zmiňovat. Díky tomuhle báječnému protipohanskému zákonu byly recepty a vědomosti předávané z generace na generaci pohřbeny s posledním šamanem.

Kawakawa je malý stále zelený stromo-keř dorůstající maximálně do výšky 6ti metrů. Běžně ho najdete v tmavých koutech lesa, nejraději se schovává v roklích a nebo na skalnatých částech pobřezí. Doma se mi ho vypěstovat nepodařilo. Snadno ho poznáte díky nádherně zeleným, voňavým listům ve tvaru srdce. Má velice husté větve, které se na kmen napojují podobně jako bambus – vypadají jak kdyby je tam někdo přilepil. Listy jsou většinou plné děr, jsou totiž pochoutkou pro místní housenky Cleora scriptaria. Nevelké samčí a samiččí květy rostou odděleně na stromech a vypadají jako zelené vyčuhující válečky. Plody Kawakawa – oranžové bobule jsou delikatesou pro lesní ptáčky. Mňam.

Díky spoustě léčivých vlastností si Kawakawa vysloužila přezdívku ‘lékárna lesa‘. Koukni na zkrácený seznam k čemu všemu se používá.

Externí použití:

  • repelent proti hmyzu
  • desinfekce na kousnutí koumárem, písečných mušek, štěnicí a celkově na kousnutí hmyzu
  • pomáha proti ekzému, vyrážkám, kožním zánětům
  • při špatnému krevním oběhu či křečových žílách
  • zrychluje hojení modřin, otoků, vředů, pásového oparu, abscesů, řezných ran, odřenin, pomáhá při opaření a spálení sluncem…
  • zmírňuje bolest při revmatismu a artritidě

Interně se používá:

  • k pročistění krve
  • na zlepšení paměti
  • při nachlazení, kašli, bolesti hrudníku a bronchitidě
  • uklidňuje trávící systém, používá se při parazitárních onemocněních
  • při bolesti břicha a nadýmání
  • žvýkání listů a bobulí ulevuje při bolesti zubů

Není divu, že patří mezi mé oblíbené rostliny.

Líbil se ti článek? Tak to je skvělé, poděl se o něj se světem a klikni na modré FB tlačítko dole.