Mimino v zemi Mao Zetunga #4

Tenhle post nebude vůbec vtipnej. Bude to spíš nuda. A bude plnej maminkovských uslintaných a poblitých poznatků o tom, jak se cestuje s pidi mini mláďaty. A taky o tom, co mě v Číně s šestiměsíčním človíčkem nejvíc překvapilo:) Byli jsme totiž na vejletě v zemi pand, rudých praporů a písma, co vypadá jako rozsypanej čaj.
Prozkoumali jsme Peking, Shanghai a Tianjin.

IMG_20180327_125520_544

  1. Malej člověk neznamená menší baťůžek
    Byla (teda doufám, že stále jsem) cestovatel minimalista. Stejně vždy člověk nosí jen to, co je na vrchu krosny. Občas něco přepere a pokud si doma nezapomenete pas a platební kartu, tak se dá vlastně všecko nějak vyřešit.
    Nicméně cestování (v té době) s téměř šesti měsíčním skřítkem byla výzva. Při balení jen toho nejnutnějšího jsem se najednou dostala do situace, že mi Filipovi věci vlastně zaplácli celej ohromnej kufr a to si nebral ani všechny nejoblíbenější hračky. A víte co? Nosil jako vždy jen pár klasických kousků a z půlky šatníku během výletování vyrostl. Příště berem hračky. 😀
  2. Došly plinky
    Špatně jsem si vypočítala frekveci čůůůůrááníí a všeho možnýho vyprazdňování. Nepočítala jsem s tím, že lety občas mívají opradu vééélkýýý zpoždění. Taky jsem zjistila, že na letišti prostě plínky neprodávají (ani ve Starbucks, ani v Costa coffee, ani v mekáči… nikde!).
  3. Spal jako nemluvně
    Moje miminko je zvyklý spát vedle mě. Celou noc se tulíme. Je to super. Ale v letadle to moc nešlo. Nějaká přídavná postýlka sloužila spíš jako skvělé odkládátko na cokoliv:) Filip většinu „nočního“ letu prospal a troufám si říct, že se vyspal do růžova. Ale musela jsem s ním drtivou většinu času (8hodin) chodit a mít ho v šátku na prsou. Jo, bylo to opravdu únavné. Ale určitě jsem trhla rekord v počtu nachozených kilemetrů ve stísněném prostoru.
  4. Jetlag bejbe
    Mezi Prahou a Pekingem je 6 hodin rozdíl. Čína je prostě napřed (a nebo pozadu?). Jet lag byl pro mě velký strašák. Představovala jsem si sama sebe strhanou, nevyspanou, s bolehlavem a s hystericky řvoucím miminem. Nebylo to tak. Filip prostě spal tehdy, když jsem spala já. Dva dny a byli z nás, minimálně podle časového pásma, Číňani:)
  5. Do letadla se hodila…
    …deka, ponožky, čepička, prsa s jídlem, plínky, vlhčené ubrousky a hračky.

Co mě na Číně překvapilo nejvíc?

Lidi. Soudě podle „jedna paní povídala“ informací od jiných jsem čekala stádo neurvalců. A ono se na nás vyřítilo miliardové stádo fakt milých lidí. Myslím si, že mám nejroztomilejší mimino na světě (která máma si to ale nemyslí, že? :D), a proto je pro mě nepochopitelné, že se většina lidí v Praze usmívá víc na mýho psa (jako jooo, ten je taky nejvíc nejroztomilejší). Číňani byli z malého evropského chlapečka opravdu na větvi. Byli rozněžnění až za ušima… ňuňuňu.

Konzum. Tolik obchoďáků na milimert čtvereční jsem v životě neviděla. Ani Bratislava se nechytá:) Kdo nemá nejnovější iPhone a Samsung – ideálně oba dva – je looser a neměl by ani vycházet ven! Spousta lidí měla (fakt, jakože opravdu fakt, žádný fake) oblečení značek evropských módních mol. V Praze máme Pařížskou ulici, tam podobných Pařížských ulic bylo miliardakrát tolik. Kulturní revoluce vytvořila národ, který si za svého boha zřejmě zvolil mamon.

Wechat. Přes aplikaci Wechat jste mohli platit snad úplně všude a všechno. Nejvíc mě překvapila možnost platit online i na tom nejklasičtějším asijským trhu. Špína, v noci hlodavci a přes den ta nejchutnější ovoce a zelenina tvého života a ještě za pár šupů. Koupíš si třeba pórek na tržišti, kde v noci, na zemi pod plachtou spí polobezdomovec aka prodavač pórků a zaplatíš mu přes Wechat. Bizááááárr.

Kamery. Kamery byly všude. Prostě všude. Úplně všude. V Číně tě nesleduje jen velký bratr, ale i všichni bratři toho bratra.

BTW: V Číně Filip zkusil jeho první jídlo v životě. Byla to jakási divná kukřičná křupka, kterou mu vyrobil (upekl?) pán na podivným hrčícím stroji, který byl zároveň i jeho kolo. Škoda, že občas nepřijede i do Prahy, koupila bych si celej sáček. Byly výborný.


 

Money, money, money must be funny in the Indian men’s world

Je úterý 8. 11., už se mi to tady chýlí ke konci, deset dní a šlus. Vyberu si posledních 20 000 rupií z bankomatu, samý tosícovky a pětikila. “Do you want to print a reciept?” ptá se mě bankomat. Jasný že ne, šetřím lesy. Nájem, jídlo, voda, kokosy:), dárky, taxík na letiště a možná mi zbude i na nějakou knížku… 🙂 Jenže, to bych nesměla být v Indii. V zemi, kde vše funguje tak trochu jinak. Pokud existuje nějaký bůh/bohové (tady jich úctívají minimálně 36 000 000 hiduistických, 1 Aláh, 1 Bůh, 1 Budha ), tak Indie byla stvořena jako jejich ZOO. A pak všecky ty exponáty někdo vypustil z klícek. Třeba New Delhi bych typla na pavilov opic, kde nikdo moc neuklízí.

Popular-Delhi-Street-Scene.jpg

A jak mě tahle úžasná i otřesná země překvapila tentokrát? Místní vláda se rozhodla, že udělá báječné překvapení nejen pro mě, ale i pro všech 1,25 miliard obyvatel. Indický premiér Narendra Modi udělal tvrdý krok proti black market money (předpokládá se, že až 20% hotovosti mezi lidma jsou nezdaněné peníze). Ve středu 00:00:01 Indie devalvovala všechny 1000 a 500 bankovky. Tudíž se z mé peněženky narvané bohatstvím stala peněženka plná zbytečných papírů. Ouch. A v ZOO nastal zmatek. Ne že by tady už nebyl, ale tohle byl a stále je normální indický zmatek krát 10:)

V Goa byla informace o devalvaci oznámena plus mínus půl dne před plánovanou akcí. Což nahnalo spoustu Indů do zlatnictví, obchodů s elektronikou, prodejen motorek. Prostě to co se plánovalo možná někdy jednou koupit, se koupilo hned a klidně dvakrát. Hlavně se zbavit hotovosti. Někdo nakupoval ze strachu o svoje úspory pod polštářem, jiní se potřebovali zbavit nezdaněných peněz. Neskutečná podívaná! Výprodej kuřat v Kauflandu je slabý odvar. Kdyby měli ve zlatnictvích mrazáky, skončí v nich nejedna baculatá paní v sárí:)

image.jpg

Následující den, ve středu, se sice situace uklidnila, ale byl to jasný klid před bouří. Banky byly zavřené – připravovaly se na čtvrteční masakr. Bankomaty nefungovaly, většina z nás po kapsách hledala veškeré platné peníze – 100, 50, 20, 10, dokonce i mince. Já jsem měla přesně 233 rupií, takže jsem byla docela za vodou, na dva dny jídla to stačí a prostě si nekoupím svůj každodenní kokos. A zítra si peníze vyměním, no big deal.

Ve čtvrtek dopoledne jsem si to štrádovala do banky, usměvavá, naivní, tetelící se při představě, že dnes půjdu nakupovat dárky:) První banka zavřená, nemají peníze. Druhá, třetí….. sedmá banka otevřená, ale už nemají peníze. Moje naděje svitla při objevení nekonečné řady vedoucí do jakési hlavní banky v Goa. Skvělé, tady peníze určitě mají, jinak by tady přece nestálo tolik lidí. A měli! Během nekonečného stání jsem si na dvěřích (asi milionkrát) přečetla oznámení, že limit výměny na osobu jsou 4000 rupií a s největší pravděpodobností na vás stejně nezbydou žádné drobné, takže čekejte 2×2000. Postavila jsem se do hada, četla si knížku a pomalinku jsem se posouvala blíž a blíž k pokladu. Asi po čtyřech hodinách jsem se konečně ocitla před strhanou, ale stále se usmívající paní za přepážkou. “Hello, I need to change at least some money.” Mezi mojí prosbu a reakci mojí zachránkyně se vtlačilo asi 5 urputnějších žadatelů než já. Já se prostě na Indy a jejich cpaní se kamkoliv nechytám. Raději volím taktiku “důležitě čekám”, kdy co nejvíce využívám svoji výšku a barvu kůže. Většinou se nade mnou někdo velmi rychle smiluje. Tahle paní nebyla vyjímka. Vysypala jsem jí na stůl celé své jmění. A to i přesto že je limit výměny 4000… jsme v Indii, tady je možné vše a nic. Pro mě to tentokrát bylo nic. A proč? Dokažte (bez internetu), že jsou ty peníze vaše, že je vám za úplatek nedal vyměnit třeba nějakej Patal Dhamal na rohu Maháthmá Gandí Road. Jednoduše, paní po mě chtěla mimojiné i LÍSTEČEK Z BANKOMATU jinak mám smůlu. Odešla jsem s prázdnou. Ani ty 4000 na mě už nevyšly.

8015466-3x2-700x467

Když se chce, bez platných peněz to taky jde:) Nájem jsem zaplatila v už neexistují měně, dárky jsem nakoupila s lehkou přirážkou za to, že platím bezcenýma papírama. A při platbě mojí poslední stovkou mi paní pokladní nedokázala vrátit 40 rp nazpět, přidala mi k nákupu cosi té hodnoty a s výrazem ber nebo nech bejt začala obsluhovat dalšího zákazníka. Ti co měli štěstí a zbyly na ně nové 2000 bankovky se tak či tak ocitli v patové situaci – nikdo neměl drobé na vrácení. V restauracích se jedlo a pilo na sekeru, nechali jste v restauraci svoje telefinní číslo a jméno a bylo to. V obchodech se od 30 rupií dolů vracelo v bombónech (normálně se dobrůtkama vrací pod 5rp). Většina bankomatů je dodnes bez peněz. V bankách jsou stále nekonečné řady, občas se tam strhne bitka. Prostě Welcome to India, tohle jinde nezažijete:)

BTW: V Indii je dodnes zmatek myslím, že pro spoooustu lidí to není vůbec legrace.
BTW2: Fotky jsem postahovala z netu, páč mi v Indonésii někdo ukradl foťák.

Little Kiwi secret / Malé novozélandské tajemství

Angličtina není tvoje parketa? Pod fotkou je vše v češtině, jupíííí.

New Zealand become super popular touristic attraction after launching very successful tourist campaign – 100% Pure New Zealand. Kiwiland is amazing (but quite overpriced) destination for almost 3 millions of tourist per year, about 200.000 of them are backpackers (WHO). Stunning landscape, friendly locals, breath-taking beaches, surfing paradise, whales, penguins, kiwis, mountain parrots, extreme sports…. list is never ending. Just put on your flip flops, get your sunnies so fun and adventure can start! Or am I wrong?

No one really talks about Kiwi winter. No wonder, fun and adventure are shivering under blankets waiting for summer (same like everyone else). New Zealand weather is extremely variable from season to season, from end of the country to the other, sometimes even from day to day. Aotearoa has four different seasons same as in Europe, but reality feels bit different. You find amazingly awesome looong summer here and unpleasantly drawn-out depressing winter. Brrrr… Nearly five months of waiting for nice weather made more then one european cry. Are you wondering how? New Zealand is one of many Pacific Islands after all and Auckland’s temperature doesn’t drop under a zero all year long, right? However Kiwi winter is unbearable for unexpected reason – its inside! Its in your bed, your living room, bathroom, at work, in restaurants, coffee houses, pubs, simply everywhere.

Idilic looking summer houses at the first sight turn to be not so idilic fridges or even worst freezes during a winter time. Kiwis seems to be quite proud to their DYI and building skills. Every other local building company has big „100% kiwi owned“ sign on its huge 4WD shiny truck. But in my eyes, even Bob Builder would be dangerous competition to them. Kiwi houses don’t have double glazing, any insulation, heating is not common at all. Buildings are generally are very damp, drafty as well as wet. According to WHO (World Health Organisation) standards ideal indoor temperature is about 20-21C, recommended minimum temperature is 18C. NZ homes are on average 12-13C! Only places where you can warm up your deadly cold body are nursery schools and retirement houses with legal minimal temperature only 16C.

High level of humidity combined with very poor buildings is also a heaven for mould. More than one third of houses here contains visible mould. New Zealand revels you an absolutely new perspective of what being mouldy mean. You get mouldy absolutely unexpected things like books in bookshelf, summer dress in your wardrobe or even cap of your toothpaste… If you have dreadlocks, (trust me) better stay away from any water, otherwise you will get mouldy your lovely hairstyle too:) Thanks to all this, asthma is the most common cause of hospital admission for children in New Zealand, 50 hospitalisations a day. For lots of people having a cold is some kind of normal winter state, which they will not get rid off until summer

Cold or feeling cold is one of the hot topics of conversation this time of the year. New Zealanders often respond to this subject „Hard up, bro“. Which is quite ironic because I know for a fact that many of them sleep with electric blanket (yes, same as your grandma used to have), have a hot water bottle at night, watch TV fully dressed (like for skying:) and covered in blankets. But no need to worry, only Quatttuor-decillion sleeps till looong summer is here again. Hurray!

BTW: Funny (and really weird) Kiwi tip how to insulate your house. Take a bubble wrap, cut it to the size of your windows, spray some water on your windows and press the bubble wrap on the wet window bubble side down. You probably not gonna see anything much thru them, but if you get bored you can pop and pop and pop and pop…and pop till next summer:)

Interesting reading? Give it a thumb up.

NZ_advert for a rheumatic feverNot a right language? Scroll up.

V roce 1999 byla spuštěna jedna z nejúspěšnějších reklamních kampaní světa, reklama na Nový Zéland – 100% Pure New Zealand. S turisty se roztrhl pytel a z celé země se stala nádherná, leč předražená turistická atrakce. Zéland navštíví téměř 3 miliony výletníků za rok a počet bacpackerů s Working Holiday vízama se šplhá k téměř dvěstě tisícům. Úžasná příroda, milí lidé, krásné pláže, ráj surfařů, velryby, tučňáci, kiwi, vysokohorští papoušci, extrémní sporty… seznam je nekonečný. Stačí si obout žabky, najít sluneční brýle a hurá za dobrodružstvím! Nebo se pletu?

O zimních měsících na Zélandu se nikde nepíše. Dobrodružství a sranda jsou totiž zachumlány v dekách a čekají na léto, stejně jako všichni ostatní. I přesto, že má Nový Zéland teoreticky čtyři roční období, prakticky jsou jen dvě. Teplé, méně deštivé, úžasně dlouhé léto a sychravou, upršenou depresivní zimu. Pětiměsíční čekání na teplo přivedlo nejednoho evropana k zoufalství. Nejde vám to do hlavy? Zéland je přeci jeden z ostrovů v Pacifiku a v takovém Aucklandu teplota neklesne pod nulu jak je rok dlouhý. Místní zima je nesnesitelná z nečekaného důvodu – je uvnitř! Ve vaší posteli, obyváku, koupelně, v práci, v restauraci, kavárně, prostě všude.

Často na první pohled idilicky vypadající domy se v zimích měsících mění na ledničku, v horším případě mrazák. Kiwi (obyvatelé Zélandu) jsou náramně hrdí na své stavitelské umění, každá druhá stavbařská firma má na svém ohromném 4WD trucku velkým písmem napsané „100% kiwi owned“. Nicméně podobnou firmu by si zde mohli založit i Pat a Mat a často by konkurenci strčili do kapsy. Místní domy neznají dvojité okna, izolaci, topení, všude táhne a je vlhko. Podle WHO (World Health Organisation) je ideální teplota v domě okolo 20 – 21C, za minimum se považuje 18C. Běžná teplota ve většině novozélandských domech je 12-13C! Jedinou vyjímkou jsou školky a domovy důchodců, tam se člověk zahřeje při předepsané minimální teplotě 16C.

Vysoká humidita s kombinací nekvalitních staveb jsou samozřejmě i rájem pro plíseň. Najdete ji na místech, kde by jste ji nečekali. Přes zimu vám hravě splesniví knížky v knihovně, letní šaty ve skříni a nebo třeba vršek od zubní pasty. Usušit prádlo bez sušičky se stává nadlidským výkonem. Pokud máte dredy – utíkejte před vodou jinak vám do léta neuschnou:) V chladných měsících je astma nejčastější příčina hospitalizace dětí v nemocnici. Nachlazení je pro mnohé normální zimní mode ze kterého se vykurýrují až v létě.

Chladno a pocit zimy je v tuhle roční dobu jedno z nejčastějších témat konverzace a jako cizinec se nejednou setkáte s větou „Hard up, bro“. Jako bábovka si ovšem připadat určitě nemusíte. Nejeden kiwi spí s elektrickou dekou (přesně s tou co má i vaše babička), gumovou flaškou naplněnou teplou vodou a na televizi se kouká oblečený jako na svah a zabalený v dece. Pro představu moje zimní pyžamko jsou teplé ponožky, podvlíkačky na SNB, tepláky, tílko, tričko, mikina s kapucí, čepice pod kapucí, čepice na kapuci a šála. Jako přikrývku mám kvalitní spacák, dvě huňaté deky, při obzvlášt chladných nocích mě zahřívá i gumová flaška plná teplé vody. Už jen bambilionkrát se vyspím a bude tady léto, jupíííííí.

BTW: Letos se v novozélandských médiích setkáte s tipem, jak si super levně zaizolovat dům. Aktuálním hitem je bublinková fólie!! Stačí namočit okna, na vlhký povrch připlácnout bublinkovou stranu fólie a je to. Sice toho přes okna moc neuvidíte, ale nezmrznete a do léta můžete práskat.:)

Fajn článek? Poděl se o něj.

Surfing, tourism, reggae & overpriced everything/ Surfing, turisti, reggae & vysokohorské ceny

Anglická hatmatilka není nic pro tebe? V tom případě koukni pod video. Čeká tě tam překvápko.

Situated on the West Coast of North Island, just 45 minutes from Hamilton and not even two hours of drive on motorway from Auckland, Raglan is a surfing Mecca of New Zealand. Its also a perfect escape from the hustle and bustle of everyday busy city life. Many people say that Manu Bay on this coast has the longest, most accessible and consistent left-hand break in the world. So if you love surfing or at least surf culture – Raglan is a place to go. Manu Bay (also known as The Point) was even featured in the 1966 cult surfing movie Endless Summer or Last Paradise movie from 2010.

Area of Raglan is inhabited for about 800 years and was originally known by the Māori people as Whaingaroa (“the long pursuit”). The name Raglan was adopted not that long time ago – in 1858 in honour of Fitzroy Somerset, 1st Lord Raglan.  Very first Europeans to settle in the area were Wesleyan Missionaries who were warmly welcomed by local Māori in 1835. Proper European settlement began in the mid-1850s after a large sale of Māori land to Pākehā (white man), yeeey that was a time when proper farming started in Raglan area.

How was already mentioned Raglan is hot spot for surfers. Eight kilometres from the Raglan township is a series of surf breaks including Indicators, Whale Bay, Manu Bay, Vortex Bay… Raglan even hosted a world championship surfing event as well as is a home of strong surf culture and learn-to-surf school. You can bet, you will find at least one surf shop (maybe two?:) ) in Raglan too. Mainly thanks to the surfing, Raglan become very busy small touristic town during a summer months. Which brings lots of sexy strangers to the town as well as high prices for almost everything. Unfortunately, high prices doesn’t leave the town for a winter. 

Another cool thing about this small town with not even 3000 people is its art scene. Visual artists hold regular exhibitions in a 19th-century heritage building, of the Raglan Old School Art Centre. Raglan area is well known for its arty spirit and has always attracted people who are into sustainable lifestyles. Once you visit Raglan, don’t forget to go and say „Ahoy“ to talented Czech artist who is living here (click to see her amazing stuff). You can find her and her work in Hello Art studio almost on main road in the heart of the town.

If you get tired of surfing, art exploring, coffee drinking, hiking, chilling… during a day, you can try mini town night life. The main (and almost only) venue in Raglan for live music is the Yot Club, a regular stop for NZ musicians on national tours. If you love reggae like I do, you won’t regret it;)

Last paragraph to cheer you up (this is ironic). Few days ago the Waikato District Council has been fined $56,250 for discharging five million litres of partially-treated sewage into Raglan Harbour. Oupsy. Raglan is also under a pressure to become open cast mine of iron sand. Seabed mining is drastic way how destroy any coastal marine environment in this area. Feel free to sign up a petition against here.

Interesting article? Yeeey, give it thumb up.

I know, I know, crazy language. Scroll up for English.

Za devatero vlnamy a devatero ovcemi, na západním pobřeží Severního Ostrova najdete surfařskou Mekku Nového Zélandu. Necelých 45 minut od Hamiltonu a ani ne dvě hodiny jízdy po dálnici z Aucklandu a jste v Raglanu. Ideální místo pro malý  útěk z rušného velkoměsta. Říká se, že Manu Bay je nejdelší jednoduše přístupná surfařská pláž na světě. Pokud jste milovníci surfu (či surferů) – letní Raglan pro vás bude rájem na zemi. Manu Bay (také známá pod jménem The Point – Bod) byl dokonce i v kultovním surfařském filmu Endless Summer z roku 1966 či ve filmu Last Paradise z roku 2010.

Oblast Raglanu je obydlena už téměř 800 let (úctihodné číslo na Zéland), původní obyvatelé Maorové ji nazývali Whaingaroa (což znamená dlouhé pronáslednování). Jméno Raglan se začalo používat až v roce 1858 jako pocta Fitzoyi Somersetovi, 1. lordovi Raglanu. První Evropané – metodistyčtí misionáři sem dorazili v roce 1835. Místní obyvatelé je přijali více než přátelsky :). Ta pravá evropská invaze zde začala o něco později, konkrétněji po roce 1850, kdy byla maorská půda skupována bílým mužem (Pākehā). Tohle období přineslo velký boom ve farmaření v Raglanu a okolí.

Jak už všichni víme, Raglan je tak trochu svatyně surfařů. Osm kilometrů od městečka je hned několik pláží ideálních pro surf – Indicators, Whale Bay, Manu Bay, Vortex Bay… V Raglanu najdete surfařskou školu, silnou surfařskou komunitu, surfařský obchod (možná dva ? 🙂 ) a dokonce se zde konalo mistrovství světa v surfaření. Logicky, surfaření a vše okolo něj je v létě největším tahounem turismu. To sebou přínáší nejen spoustu sexy opálených surfařů, ale také přehnaně vysoké ceny za úplně všecko. Bohužel ty na zimu neodjíždějí.

Další parádní věc na tomhle městečku s ani ne 3000 obyvateli je jeho art scéna. Pravidelně se zde konají výstavy v jediné historické budově z 19. století, v Raglan Old School Art Centru. Celá raglanská oblast je známá svou kreativní náladou a od jaktěživ přitahovala umělce, bohémy a jiné individua, chichi ;). Až se jednou vydáte do Raglanu, nezapomeňte navštívit Hello Art studio kousek od hlavní ulice města. Najdete tam nejen mnoho parádních výtvorů různých umělců, ale i úžasnou českou výtvarničku a grafičku (tady je její portfolio).

Až tě omrzí surfování, objevování umění, popíjení kávy či nicnedělání během dne, nech se příjemně překvapit nočním životem miniměsta. Hlavním ( a asi i jediným) místním klubem s živou hudbou je Yot Club. Yot Club je pravidelná zastávka spousty novozélandských kapel. Pokud miluješ reggae tak jako já, nebude se ti chtít z Yot klubu domů.

To nejlepší nakonec (myšleno ironicky). Před pár dny byl Waikato District Council pokutován $56,250 za vypuštění pěti milionu litrů částečně vyčištěných splašků do přístavu. Oups. V Raglanu také probíhají ne úplně přátelské diskuze o těžbě železitého písku z mořského dna. Těžba písku z mořského dna je drastický a nenapravitelný zásah do přírody. Pro podepsání petice proti těžbě, klikni sem.

Fajn čtení? Poděl se o něj, klikni na share button pod článkem.

Really looooong beach / Opravdu dlooooouhá pláž

Není angličtina zrovna tvůj šálek kávy? Český článek objevíš pod fotkou.

Ninety mile beach is not just a beach, this is super long beach on the western coast of the far north of the North Island of NZ. The beach is a vast arch of fine white sand, backed by immense dunes and broken by rocky outcrops and shallow streams. Its favourite touristic attraction also famous for fishing and shellfish, and an annual surf-casting contest. It is a spectacular way to approach Cape Rēinga

Maori find quite often inland routes difficult. So in some places, such as the North Island’s west coast, the beaches become their traditional pathways. Pākehā (white europeans) also used beaches for travel; walking and more often riding on horseback. In the early 20th century, when first motorised vehicles arrived to NZ, beaches were generally used as a roads simply because they were flat. However some farms are still dependent on the beach routes even now, despite the disadvantages of tides, soft sand and the corrosion of the vehicles from the salt. Travelling on the beaches isn’t anything unusual in NZ, tractors towing boats, motorbikes, cars, beach buggies are common sight. Unfortunately some people can’t see a damage of this fun – sand hills have been flattened, birds’ eggs have been crushed, some animals have been scared of noise and danger by fast vehicles.

Some say Ninety mile beach is officially a public highway, but I haven’t find any prove that beach is recognised by the New Zealand Transit Authority as an official highway. It is true, that beach is used as an alternative road to State Highway 1 but mainly for tourist reasons, or when the main road is closed due to landslides or floods. Ninety Mile Beach is ideal for 4WD vehicles and is safe to drive only at specific times of the tides. In 1932 Ninety Mile Beach war even used as the runway for some earliest airmail services between Australia and New Zealand.

As usually this place has two names; English name – Ninety Mile Beach and arguably more accurate Maori name – Te Oneroa-a-Tōhē (the long beach of Tōhē). In fact, Ninety Mile beach is only 60 miles (96km)long from Shipwreck Bay to Cape Maria van Diemen, it is misnamed. Origin of the beach’s current name is unknown, but several theories for the misleading name have been advanced. This is the most common one – when missionaries travelled on horseback, they expected the average a horse could travel 30 miles (50 km) in a day before needing to be rested. The beach took three days to travel therefore earning its name, but the missionaries did not take into account the slower pace of the horses walking in the sand, thus thinking they had travelled 90 miles (144km) when in fact they had travelled only 55.

I hope you have enjoy this post. Give it a thumb up, share it with others. Thank you(:

Ninety Mile Beach Chilling
Ninety Mile Beach Chilling

Isn’t this language your cup of tea? Scroll up for English version.

Ninety mile beach (Devadesáti mílová pláž) není jen obyčejná pláž, je to téměř nekonečně dlouhááá pláž! Nachází se na západním pobřeží severu Severního Ostrova Nového Zélandu. Pláž je v podstaně ohromný oblouk bílého písku sem tam přecházejícího do vysokých dun, někde rozbitý kamenitým výběžkem či malým potůčkem. Je to další z mnoha hojně navštěvovaných turistických atrakcí NZ, pláž je taktéž oblíbené místo pro rybaření a sbírání mušlí. Každoročně se zde koná velká rybářská soutěž Snapper Bonanza. Devadesáti mílová pláž je i přírodní cesta k mysu Cape Reinga.

Maorové často používaly pláže jako nejjednodušší způsob cestování, hlavně pláže na západě Severního Ostrova jsou od nepaměti jejich tradiční stezky. Přistěhovalci Pākehā (bílí evropané) používali pláže namísto cest také; některé byly oblíbenou tepnou nejen pro peší, ale hlavně pro jezdce na koních. Na začátku 20. století, když na Zéland dorazily první automobily, se pláže začaly používat i jako oficiální cesty. Důvod byl jednoduchý – byly pevné, placaté a už postavené. Dokonce i dnes mají některé farmy plážovou cestu jako jediný způsob spojení se zbytkem civilizace a to i přesto, že po pláži můžete jezdit jen při odlivu, nikdy nevíte kdy narazíte na měkký písek a nezapadnete, neopomenutelná je i koroze vozidel díky agresivní slané vodě. Jízda po pláži není na Zélandu nic neobvyklého. Běžně se setkáte s auty, traktory táhnoucími lodě, motorkama, čtyřkolkama, všeckomožnokolkama… Bohužel si většina lidí neuvědomuje negativní stránku téhle legrace – vozidla nepřirozeně uhlazují písečné duny, auta ničí hnízdiště ptáků, rozbíjejí ptačí vajíčka, některé druhy zvířátek děsí hluk…

O Devadesáti mílové pláži se říká, že je to oficiální NZ dálnice. Já jsem nenašla žádný důkaz, že by pláž byla legálně uznána jako dálnice New Zealand Transit Authority (dopravním úřadem Nového Zélandu). Je pravdou, že se pláž namísto dálnice – State Highway 1 používá , ale spíše jako turistická atrakce, popřípadě možná objížďka při uzávěrce na dálnici. Tahle dlouhá pláž je ideální pro 4WD vozidla a je bezpečná pro jízdu jen v určitou denní dobu – při odlivu. V roce 1932 byla pláž používána jako ranvej pro letadla doručující poštu mazi Zélandem a Austrálií.

Jako většina míst na NZ má i tohle dvě jména; Anglické – Ninety Mile Beach (Devadesáti mílová pláž), tak i Maorské – Oneroa-a-Tōhē (Dlouhá pláž na Tōhē). Maorský název je v tomhle případě mnohem přesnější. Ve skutečnosti totiž Devadesáti mílová pláž měří pouhých 60 mílí (96km) a jméno, které pláži dali evropští přistěhovalci je vlastně úplný nesmysl. Původ nepřesného jména není zcela známý, ale na výběr máme hned několik teorií tohoto přehmatu. Tohle je ta nejrozšířenější – když evropští misiónáři cválali na koni přes Ninety Mile Beach, předpokládali, že běžný kůň ujde 30 mílí (50km) za den než se unaví. Přejít pláž jim trvalo celé tři dny a tudíž by měla být 90 mílí (144km) dlouhá. Bohužel zřejmě ne nejbystřejší misionáři nevzali v potaz fakt, že koník jde v písku mnohem pomaleji než normálně a za tři dny chůze neušli 90 mílí, ale pouhých 60 mílí. A (možná) proto se Sixty Mile Beach jmenuje Ninety Mile Beach.

Super článek? To mě těšíííí. Pošli ho dál. Děkuji (:

Cape Rēinga – hot spot for dead spirits / Cape Rēinga – oblíbené místo duší zemřelých

Nebóóój, vše je pod fotkou v češtině.

If you are currently dead, you have probably already been there and know it’s worth it to see. Yes, Im talking about Cape Rēinga. An alternative Maori name for Cape Rēinga is Te Rerenga Wairua, which means „the leaping off place of spirits“,  Rēinga is itself translated as „Underworld“. This cape is one of the most sacred Māori places in New Zealand. Legend says that spirits of dead travel along two pathways to Cape Rēinga. One path begins in the south and runs along Ninety Mile Beach and the other starts at Spirits bay. The spirits leaves by leaping into the sea from an ancient Kahika tree named Ta Aroha, which clings to the headland below the lighthouse. Spirits stop after crossing the ocean in Manawatāwhi (Three Kings Islands). There they sing a last lament for the loved ones they have left behind before proceeding to their spiritual home in Hawaiki (no, I didn’t want to say Hawaii 🙂 – original home of Māori before they travel to NZ, or also underworld in many legends. This cape Rēinga legend is more then 800 years old. 

Cape Rēinga is the most northerly accessible point of North Island. Its also very popular tourist spot, is nearly impossible to spot the lighthouse at Cape Rēinga without tourists (over 150,000 visitors annually). Lighthouse itself was built in 1941 and fully automated since 1987, it was the last watched lighthouse to be built in New Zealand. Spot is one of the most well-known New Zealand’s landmarks and is on the tentative list of UNESCO waiting to receive World Heritage Site status. From the lighthouse there is a magical view of the meeting of the two oceans, the Tasman Sea and the Pacific Ocean. The swirling surf where the currents from the two meet is quite visible. The approach to Cape Rēinga affords some amazing scenery, with huge sand dunes and beaches. The area around the cape itself contains some unique flora and fauna, there are also many walking trails, tracks and camps around. This is a remote and very special part of New Zealand.

Some happy end info for you. In 2007 protests by Māori and increased tourist number (400 per day) led the Department of Conservation to announce that the public carpark and toilet facilities would be rebuilt and more importantly moved further away from the cape. Are you asking why? Here is the answer – old car park and toilets were inappropriately located on an area sacred to Maori. Luckily tourists are not emptying their bellies on spirits‘ pathway anymore. Whole Cape Rēinga goverment-funded upgrade cost $6.5 millions and covered new sealed road, pathways, bathrooms, visitor parking and were finished two years after the start, at 2009.

Interesting post? Share it, copy it, sing it out, give a thumb up! Thank You.

Cape Reinga

Not a clue what are these scribbles about? Scroll up.

Jestliže čteš tenhle článek ze záhrobí, už jsi tam byl a víš, že to opravdu stojí za to. Nemluvím o ničem jiném než o místě zvaném Cape Rēinga. Alternativní maorské jméno Cape Rēinga je Te Rerenga Wairua, což ve volném překladu znamená „tam, kde duše opouští náš svět“, slovo Reinga se často používá i ve významu „Podzemní svět“. Mys patří k nejposvátnějším maorským místům Nového Zélandu. Legenda praví, že duše mrtvých putují podél jedné ze dvou pobřežních cest na Cape (Mys) Rēinga. Duše mají na vybranou buď cestu začínající na jihu a pokračující přes Ninety Mile Beach (Devadesáti mílovou pláž) a nebo severní cestou začínající v Spirits bay (Zálivu duší). Cíl cest je totožný. Duše zemřelých opustí náš pozemský svět sestupem do moře z prastarého Kahoka stromu na pobřeží. Duše se ještě na chvíli zastaví na Three Kings Islands (ostrovech tří králů), aby se rozloučili a zahořekovali nad všemi, které nechávají ve světě živých. Pak pokračují do země zaslíbené, na Hawaiki (ne, ne, nemám na mysli Hawaii) – název pro původní krajinu Maorů, než se doplavili na Nový Zéland. Hawaiki je v maorských příbězích často interpretováno i jako podsvětí. Legenda o Cape Rēinga je víc než 800 let stará.

Mys Rēinga se považuje za nejsevernější dostupné místo Severního Ostrova. Je to také velice oblíbená turistická atrakce a (bohužel) je takřka nemožné vyfotit maják na Cape Rēinga bez tuny lidí okolo, za rok se jich tady podívá okolo 150 000. Maják by postaven v roce 1941 a byl plně automatizován v roce 1987. Je to poslední postavený maják Nového Zélandu s lidskou obsluhou. Mys patří k top turistickým místům Severního ostrova a je dokonce na předběžném listu UNESCO, kde čeká na přijetí. Od majáku je kouzelný, fakt kouzelnýýýý, výhled na oceány. Spojuje se zde Tasmánské moře s Tichým oceánem, přičemž do sebe narážející vodní masy tvoří viditelnou linku. Cestou na Cape Rēinga budete lapat po dechu nad krásou místní krajiny, potkáte obrovské písečné duny a nekonečné pláže. Zajímavá je i oblast okolo, najdete zde několik vzácných rostlin a zvířátek a také spoustu turistických stezek a kempů. Sever Severního Ostrova je svým způsobem izolovaný kus světa, kam stojí za to jet.

To by nebyla pořádná legenda bez happy endu, tak tady jeden je! V roce 2007 se Department of Conservation díky protestům Maorů a také kvůli velkému počtu turistů (400 za den) zavázalo nejen přestavět, ale hlavně přesunou parkoviště a záchody. Říkáte si proč? Z jednoho důležitého důvodu, staré záchody totiž stály na posvátné zemi Maorů. Naštěstí si už turisti vyprazdňují bříška jinde. Přesun toalet, parkoviště, postavení nové cesty a chodníků byl dokončen v roce 2009, stál 6.5 milionu NZD a byl plně financován místní vládou.

Líbil se ti článek? Tak to mě těší. Pošli ho prosím dál.

Hard-Easy life of Pacific Islander in NZ / Těžký-Bezstarostný život obyvatel Pacifických ostrovů na NZ

Český překlad najdeš pod fotkou. As you probably know – there is between 20 to 30 thousands of islands in Pacific ocean. Some of them full of people, some of them inhabited. Islands are traditionally grouped into three divisions – Polynesia, Melanesia and Micronesia. New Zealand among with another hundreds of them is part of Polynesia region scattered over the central and southern Pacific Ocean. New Zealand is the biggest of them and has strong cultural, economic and political links within other Pacific Islands. In 2011 about 8% of NZ population were Pacific Islanders, by the 2026 it is projected that Pacific people will be 10% of population. Pacific people in NZ are represented by 13 distinct languages and cultural group. To Pacific Islander ethnicity belong people born not only in the Pacific islands but also in New Zealand. The many Pacific ethnicities are represented primarily by Samoan, Cook Islands, Tongan, Niuean, Fijian and Tokelauan groups, with smaller numbers from Tuvalu, Kiribati, Papua New Guinea, Vanuatu, the Solomon Islands and the small island states of Micronesia. Each group is dusting with own culture, language and often its own set of formal social institutions like sport clubs, churches, community halls… Pacific people live largely in urban centres of North Island. The largest Pacific population in the world resides in Auckland (67% of Pacific Islanders in NZ live here). Can we call New Zealand paradise for Pacific Islanders then? Not at all. As I already mentioned  europeans kiwis are the same like most of other nations – prejudiced. According to NZGSS (New Zealand General Social Surveys) one in ten people aged 15 years or over reported experiencing some form of discrimination in the last 12 months. The most common reason reason is skin colour, race, ethnicity or nationality. Asians, Maoris and Pacific Islanders are the most common target of racism in NZ. If you type „Pacific Islanders“ in NZ google you will see very sad suggestions – are dumb, jokes, obese. Pacific people are quite often portrayed as an immature, irresponsible individuals unable to make wise decisions. This representation is negatively influencing Kiwis. This negative and stupid stereotype of Pacific Islanders is creating a racial divide between New Zealanders. Which is very unfair and blind in some point, lots of them are well educated people with awesome potencial.  Maoris and Pacific Islanders are sometimes treated as gypsies in most of the Europe.  So why majority of the Kiwis have some negative prejudice against them? There is no easy answer. Pacific people are often living in big communities. Owing to relatively high cost of renting and buying houses in NZ, families have had to depend on low cost, poor quality rental housing. Also because of larger family sizes, they experience high level of overcrowding. Almost half of the Pacific households contain more then six or more members. Big family needs lots of time and lots of money. Quality education, healthy food, heating during winter time, simply cosy home – are not easily accessible for poorer families. How we all know – if you have no education, you have no chance to get a decent job, if any. No job means no money, no money is equal to cheap fast food diet which leads to obesity, no exercising, poor accommodation, deprivation, no money for health care, all connected of high use of alcohol and drugs, violence….and so on. Number of families are heavily dependent on social (money) and community support (churches often give food to low income families). Pacific Islanders are super religious, community churches play very important role in their social life and often also as a decision maker. Number of a Pacific Islanders have expired NZ visa, so they are unable legally work or even live in NZ. These people are trying to become almost „invisible“ to avoid NZ immigration office. Whole problem is very complex with no simple solution. European Kiwis will never change if there will be no attempt coming from Pacific people and Pacific people will never have a chance to change without help from European Kiwis. If everybody would start with himself world would be much better place. Was this article worth to read? Like it, share it, send it to friend. Few Pacific Islanders going from the supermarket Scroll up for English. Jak jistě víte v Pacifiku se nachází něco mezi 20 až 30 tisíci ostrovů a ostrůvků. Některé jsou narvané k prasknutí, na jiných není ani noha. Ostrovy se většinou rozdělují do následujících tří skupin – Polynésie, Melanésie a Mikronésie. Nový Zéland je společně s další stovkou z nich součástí Polynésie roztroušené v jižní /centrální části Tichého oceánu. Zéland je ze všech Pacifických ostrovů největší a je kulturně, politicky i ekonomicky významný i pro ostatní ostrovy. Podle posledního sčítání obyvatel v roce 2011 byli celých 8% lidé z Pacifiku, předpokládá se že v roce 2026 to bude už 10%. Obyvatelé Pacifických ostrovů jsou na Zélandu zastoupeni 13 hlavníma skupinama, každá s vlastním jazykem. Mezi etnikum obyvatel Pacifických ostrovů se řadí lidé téhle rasy narození jak na Zélandu tak i na jiných okolních ostrovech. Nejpočetnější zastoupení zde mají původně obyvatelé ostrovů – Samoa, Coocovy ostrovy, Tonga, Niue, Fiji a Tokelau – a jejich děti, často už narozené na NZ. Nicméně mix přistěhovaců z Pacifiku je různorodý a běžně zde potkáte obyvatele či jejich potomky z Tuvalu, Kiribati, Papua Nová Guinei, Vanuatu, Šalamounových ostrovů… Každá jedna skupina mívá svoji aktivní komunitu podporující vlastní kulturu, jazyk a vyjímkou nejsou ani oficiální instituce jako sportovní kluby, kulturní domy, kostely a tak. Obyvatele Pacifických ostrovů najdete hlavně ve velkých městech Severního Ostrova. Pro zajímavost, Auckland je největší pacifické město na světě (67% všech Pacifik lidí Zélandu žije právě zde). Můžeme tedy považovat Zéland za zemi zaslíbenou všech lidí tohoto etnika? Ani náhodou. Evropští Kiwi jsou stejní jako lidé všude jinde, společnost je zaslepená předsudky. Pode posledního průzkumu NZGSS (New Zealand General Social Surveys) se celých 10% lidí starších 15 let setkalo s rasizmem alespoň jednou v posledních 12 měsících. Nejobvyklejším důvodem této xenofobie bývá barva kůže, rasa, etnikum a nebo národnost. Asiaté, Maorové a původní obyvatelé Pacifických ostrovů jsou nejčastěji napadané skupiny. Když do Google NZ naťukáte heslo „Pacific Islanders“ dostanete docela šokující nápovědu k dokončení věty – are dumb, jokes, obesity (jsou hlupáci, vtipy, obezita). Tohle etnikum je zde obvykle zobrazováno jako lidé nevyspělí, nezodpovědní, neschopní dělat rozumná rozhodnutí. Mediální obraz samozřejmě ovlivňuje celou NZ společnost. Tenhle negativní stereotyp staví už tak vysokou rasistickou zeď mezi novozélanďany. Přitom je spousta členů z tohoto kulturně různorodého etnika vzdělaných s dobrou prací, potenciálem…  Pro přirovnání, Maorové a Pacifik lidé jsou zbytkem společnosti občas vnímáni jako cigáni ve většině Evropy.  Proč má tedy většina evropských Kiwi předsudky vůči pacifické minoritě? Jednoduchá odpověď neexistuje. A jednoduché řešení už vůbec ne. Obyvatelé pacifiku běžně žijí ve velkých komunitách. Často díky malým příjmům, extrémním nájmům a až absurdním cenám nemovitostí je nemožné nejen vlastnit, ale i pronajímat normální dům. Hodně rodin se spoustou dětí je závislá na super levných a nekvalitních obecních bytech (takzvaných Housing). Více než polovina rodin žijících v těchto smutných podmínkách má 6 a více členů. Logicky, velká rodina spotřebuje spoustu peněz a spoustu času aby fungovala a pokryla to co má. I proto je kvalitní vzdělání, zdravé jídlo, topení přes zimu… jednoduše útulný domov nedosažitelný luxus pro mnohé chudší obyvatele, mezi které bohužel patří i Pacifik lidé. Je to začarovaný kruh, nemáte-li vzdělání, nedostanete dobře placenou práci pokud vůbec nějakou. Bez práce nejsou peníze, bez peněz si nemůžete dovolit kvalitní jídlo a skončíte buď ve fast foodu a nebo u jiné zdravé dobroty, nemáte na uspokojující ubytování. Jste tlustí, nemocní, deprimovaní, ale nemáte peníze na doktora a ani na změnu. Život vás dělá nešťastné, chlastáte jako duha, berete drogy, jste agresivní… Pokud se v takové komunitě narodíte je těžké se z ní vymanit sám. Spousta pacifických rodin je plně závislá na státní sociální podpoře (peníze) a pomoci od jejich komunity (hodně kostelů dává dětem zadarmo jídlo). Pacifik lidé jsou velice pobožní, kostel hraje v jejich životě roli nejen jako sociální vyžití, či hmotné pomoci, ale často i jako orgán, který dělá důležité rozhodnutí týkající se života jedinců. Nezanedbatelné číslo obyvatel pacifiku má prošlá novozélandská víza a proto se snaží být neviditelní před imigračním úřadem, nemůžou tedy legálně pracovat. Celý problém je velice komplexní bez jednoduchého řešení. Evropští Kiwi se nikdy nezbaví předsudků, pokud neuvidí snahu v Pacifické komunitě a Pacifik lidé nemají nejmenší šanci na velkou změnu bez pomoci evropských Kiwi. Kdyby tak každej dokázal začít u sebe, svět by byl o poznání lepší. Pokud se ti článek líbil, poděl se o něj. Dole najdeš hned několik cest jak na to.  

read more / stojí za přečtení http://www.stats.govt.nz/browse_for_stats/people_and_communities/asian-peoples/racial-discrimination-in-nz.aspx http://mediastudiesrepresentation.blogspot.co.nz http://www.stuff.co.nz/auckland/local-news/local-blogs/willie-jackson/8764798/Racial-stereotypes-pervade