Pipina v off roadu nebo single mum life? #3

Jednou z nejtěžších věcí, co mi na životě single maminky (ne, fakt mi nikdo nikdy neříkejte mamina) přijde je… možná překvapivě… řízení auta. Vlastně jsem to už i někde zmiňovala. Moje miminko si to v autě neužívá – nudí se, nemůže se hejbat, prsa jsou daleko a i přesto, že se můj repertoár písniček zvětšil snad o milion procent, nestačí to. Vydrží tam chvíli a pak se začne vztekat. Zatím to u něj na kariéru řidiče kamionů nevypadá.

32313682_10215933051350021_9075968402773770240_n.jpg

Když Filip (mimino) pláče jsem nervózní. Nesoustředím se plně na cestu, dívám se často na něj a ne před sebe. Dělám nekonečně mnoho činností, které ho zabaví. Občas mu i při řízení hraju divadlo s hračkama. Přiznám se, že při minulém pokusu zaparkovat s plačícím miminkem vedle sebe jsem ho raději nechala přitulit se ke mě a takhle jsme společně zaparkovali. Kdybych to neudělala, parkuju tam nervózně snad ještě teď. Při delších cestách se každou chvíli zastavujeme a to, co by člověk jel normálně 2 hodiny, jedeme klidně 4. Jezdím mezi kojením a spánkem miminka. Je to docela challenge který vyžaduje vysoké organizační schopnosti. Ale dá se to a na výlety se přece musí 🙂

Podělím se s váma o dnešní příhodu… aka i takhle možná někdy vznikají historky stylu… „Ty vole, dneska jsem potkala nějakou pipinu v off roadu. Se divím, že jí dali řidičák. Ale hlavně, že měla modrý vlasy… na zlatokopku byla tlustá, ale co už“ 😀 😀 😀

Jedeme z výletu. Vyložím kamarádku na Smíchově a pokračujeme směr Nusle. Přejíždíme Arbesovo náměstí a můj malej chlapeček se začíná neskutečně vztekat. Ne, neměl hlad, nebyl unavenej, měl po ruce hračky…. prostě už tam nechtěl být.
Zastavuji na červenou. Zkouším uklidnit mimino… ale on je v ráži… netuším jak, asi nohou (rukou, uchem, jazykem??? vše je možné)… zapne „off road mode“ mého auta.
Což znamená, že se celý auto nadzvedne a každý kolo má sice nezávislý pohon a vyjede klidně i na Mt.Everest… nicméně jede maximálně tak 5km/h. Do centra Prahy se to moc nehodí :)))) Blikne zelená a já si to rychlostí chůze fičím jak pán. Auta troubí, Filip řve, já přemýšlím jak téhle situaci ujet. Na první možné křižovatce zatočím do uličky, kde je míň aut. Jenžeeee…. v zápětí zjišťuji, že se rozjela jiná strana křižovatky a ze zadu už nás tlačil nový roj aut. Jiná auta troubí, já jedu pětkou, blikáme výstražnýma světlama a miminko řve a řve a řve, až se mu potí hlava. Co nejdřív zatáčím někam do ještě většího klidu. Chci se dostat kamkoliv, kde není provoz. Tam zastavím a vše vyřeším. Ani nevím jak, ale ocitnu se na cestě směr na Anděla ze strany od Alzy. A tam nás dožene tramvaj. Zvoní. Já sešlápnu plyn až na podlahu a valím si to přinejmenším 7km/h. Neutichající zvonění Filipa zaujalo a naštěstí se uklidňuje. Jupíííí. Největší problém vyřešen. Teď ještě vypnout ten off road 😀
V tu chvíli nás (a tím pádem i už dvě tramvaje za mnou) zastavují policajti a chtějí speciální povolení k vjezdu. Ocitla jsme se v pěší zóně. Začnu cosi zmateně vysvětlovat, ukazovat na mimino a zadávat cílovou adresu do navigace. Pan policista je zmaten, Filip policajta balí a dělá na něj cukrbliky. Policajt mává na rozloučenou.
Nakonec mě nechali celej Anděl přejet mojí vyhlídkovou rychlostííí. Tramvaje počkaly…. já někde na Lidické konečně zjistila, jak ten off road vypnout… a jelo se s úsměvem domů. :)))

BTW: Konečně jsem plně pochopila význam nálepek „dítě v autě“.

 

Šokující! Otec zabil nezbedného syna. Místní ho za to oslavují.

Na tenhle nadpis alá Blesk jsem hrdá. Článek snad takovej nebude, to bych se spíš styděla:)

Taky se rádi přejídáte a válíte si šunky, ideálně bez černého svědomí? Já jo. Mimojiné i proto miluju Vánoce (ještě pár dnííííí….uiiii). Nacpávat se v 11 v noci bramborovým salátem rovnou z ledničky a přitom si sám sobě namlouvat „dneska můžu“, tomu já říkám krásné chvíle přežravce:) O to víc mě potěšila moje náhodná přítomnost v Goa zrovna, když se slavil svátek Diwali. Všude byly místí sladkosti, které jsem prostě musela ochutnat. Ale nejen mým plným břichem mi Diwali trochu připomnělo Vánoce.

diwali.jpg

Diwali (aka Deepavali) je svátek světel a považuje se za nejveselejší a nejšťastnější svátek hinduistů. Diwali se slaví přesně patnáctý den měsíce Kartika hindu kalendáře, pokud vám to taky nic neřeklo, tak je to pokaždé jindy, ale vždy na podzim. Rodiny se navštěvují, zdobí si domy světýlkama a lampionama, zapalují svíčky, posílají si balíčky plné sladkostí… Je to prostě krásná podívaná. Pokud ale máte chuť tuhle romantiku posunout do úžasně bizardních rozměrů, jeďte do Goa.

Bylo, nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami…. Lord Vishnu (ten modro-fialový čtyřruký tvůrce světa) a Bhumi (bohyně, která je Zemí samotnou) měli syna. Jmenoval se Narkasur a popravdě, byl to velkej spratek. Narkasur byl králem i v Goa. Měl nadpozemské schopnosti, byl arogantní, zlý, sebestředný… prostě monstrum. Kradl krásné ženy a ničil svýma blbýma nápadama celé království. Goané se na to už nemohli koukat a tak zavolali Lorda Vishnu, aby svého syna zabil a nebo alespoň rodičovsky vytahal za uši. Vishna se s Narkasurem nepáral, rovnou ho sprovodil ze světa. A tak je goanské Diwali v podstatě oslava vítězství dobra (Lord Vishna) nad zlem (Narkasur).

Asi měsíc před slavnostní nocí se v ulicích Goa začnou objevovat polotovary soch různých velikostí. Postupně se z kovových konstrukcí stávají barevné děsivé příšery, které symbolizují Narkasura. Hlava – nejstrašlivější část, se nasadí až těsně před Diwali. Samotný velký den se nese ve zvuku goa trance music. A to na plné koule (pusťte si video)! Čím hlasitější hudba, tím lepší party. Oprášené Hi-fi věže ze sebe musí vydat to nejlepší, nebo alespoň to nejhlasitější, co umí:) Převážně muži, bez rozdílu věku a hladiny alkoholu v krvi, se snaží o různé taneční kreace. Tančí se od pozdního odpoledne až do úsvitu. Ulice se zaplní množstvím motorek, scooterů, aut… a masa zvědavců se v pomalé dopravní zácpě, za rytmu jak jinak než goa trance, pohybuje od sochy k soše. Tenhle dopravní had vás pohltí a vyplivne až před východem slunce. Tehdy se sochy začínají pálit. Je to skvělá show! Spálení zlého Narkasura je vyvrcholením celé slavnosti. Zlo a temnota byla spálena, dobro a světlo zůstalo… myslím, že za tenhle happy end by se nemusel stydět ani Bolywood:)

BTW: Můj první Diwali jsem si prožila nadopovaná oblbovákama proti bolesti, měla jsem chikungunya fewer. Možná i proto mi to přišlo tak úžasně barevné a akční:)

Gramatické chyby v článku jsou smyšlené a jakákoliv podobnost se skutečnými chybami či překlepy je čistě náhodná. Fotky jsou z mobilu.

Jak jsem řekla “ANO!”

Dostat se na indickou svatbu je pro mě splněný sen. Když se mě moje indická rodina zeptala “Petra, we are going for a wedding of our cousin, do you want to join us?”… tak jsem bez váhání a s ohromným úsměvěm řekla “ANO!”

Svatba byla malá, pouhých 250 lidí. Na větší jsem v životě nebyla:) Nevěsta byla nádherná, ženich jakbysmet. Vše bylo krásné a kýčové. Hosté málo pili, hodně jedli, tančili bollywoodské tanečky, smáli se… prostě pravá indická rychta. Bylo to nezapomenutelné.

1-04432

Mezi 250 Indi jsem byla jednoznačně nejvyšší, nejbělejší a s nejkratšími vlasy (popravdě, měla jsem v té době na hlavě asi 3 milimetrový účes… naštěstí mi to už trochu dorostlo). Vyčnívala jsem, a to doslova.

Po měsíčním detoxu (do Indie jsem si totiž jela pročistit hlavu i tělo) a třech malých pivech jsem na svatbě zářila. Nejen, že mi zčervenaly tváře, ale byla jsem opravdu zábavný společník, tanečník…a v neposlední řadě jedlík zmrzliny.

Mého šarmu si nemohly nevšimnout ani tři tetky od vedlejšího stolu. Byla jsem pro ně perfektní cíl… a tak si mě při mojí, asi páté, cestě pro zmrzlinu odchytly. Nadšeně mě posadily na židli a najednou mě obklíčily tři usměvavé tváře. Byla jsem v síti nefalšovaných indických dohazovaček. Skvělé! Jedna z nich – ta nejhlavnější, začala výslech. V několika minutách projeli vše. Můj život, vzdělání, plat, počet dětí (to je potěšilo), věk (ten je fakt nepotěšil), vztahy v rodině, počet sourozenců, rodiče, širší rodina, jestli umím vařit, jestli umím vařit indická jídla (to se prej doučím:), váha, výška, proč mám tetování… a samozřejmě jsem je musela ujistit, že mi vlasy dorostou.

images-1.jpg

Kámen úrazu byla moje víra, tedy nevíra. Na otázku jestli jsem katolík jsem razantně odpověděla “Ne!”. Hlavní bába dohazovačka se ovšem nevzdala. Zkusila to tedy přes českou národní víru. Jako nejvíc ateistická země světa jsme taky neprošly. Pátrala dál. Hledala v paměti jestli jsme neměli českého papeže, jaké máme svaté, poutní místa, slavné kostely… bohužel jsem jí nebyla velkou pomocí. Ze zoufalství se zeptala, jestli slavíme Vánoce. Bingo! Měla konečně aspoň kapičku božství, kterou potřebovala pro další postup. Logicky si odvodila: “Petra slaví Vánoce –> Vánoce jsou křesťanský svátek –> Česká republika je křesťanská země –> určitě jsou katolíci –> Petra je z Čech –> Petra je vlastně katolík.

Po ujasnění si základních informací o mé maličkosti jsem se musela postavit, otočit se okolo a taky si mě vyfotily. Následně na řadu přišla technika – WhatsApp. Hlavní vyšetřovatelka založila WhatsApp skupinu, kam pozvala mimo dvou soukmenovnic u stolu i jiné kolegyně z oboru. Chvíli všechny vehementně bušily do displejů a občas něco řekly v místním jazyce.

Special-Indian-Wedding-Traditions.jpg

A pak… po chvíli napětí…. tadá… můj vyvolený na mě koukal z mobilu hlavní báby dohazovačky. Byl to docela mile, ale rozhodně ne sexy, vypadající Ind s knírkem. Prej to byl doktor, bratranec z třetího kolena a (tohle zdůraznili asi milionkrát) byl vyšší než já.

Podle nich to byl jasný match, podle mě tolik ne. Šla jsem si tedy pro další zmrzlinu a ztratila se v davu:)

BTW: O své dredatější polovičce jsem se samozřejmě zmínila, a ne jednou. Ale jakoby si tety vždy přesně v tu chvíli vyply uši.

Je víc než pravděpodobné, že jsou v textu chyby, přeci jen je to „bad grammar blog“. Nepíšu takhle záměrně, ale jinak to neumím. Klidně mi do komentu napište (please, be gentle), co mám opravit:). Děkuji.

„You are white, you are beautiful! Can I have a selfie?“

Indie mi připadá tak trochu jako říše divů. Většina lidí žijící v tomhle vesmíru působí ztřeštěně a spousta věcí vám zde připadá vzhůru nohama, tak nějak naopak… neskutečně bizarně. Je to tak ohromná země, že je snad nemožné ji popsat jednoduše, “hodit její obyvatele do jednoho pytle”. Každý kout Indie je jiný, má unikátní kulturu, zvyky, náboženství, jazyk, místní jídla…

Nekonečná rozdílnost a barevnost se odráží v každém kousku místní kultury. Najdete zde snad všechny náboženství světa – ty vedle sebe existují, tolerují se, zavírají před sebou oči, obohacují jedno druhé. Nemyslím si, že tahle tolerance pochází z nějaké vnitřní moudrosti místních, spíš je tady toho tolik, že už se to naučili neřešit.

14601103_10210522294444480_3117928124013151498_n

Už jen první krok z letadla a doslova cítíte rozdíl mezi Evropou. Koktejl pachů – nafty, těžkého vzduchu, krávského trusu, odpadků, potu spousty lidí, ale i čerstvého ovoce či nejlepšího jídla, co jste kdy jedli … to vše vás ohromí a ani nemusíte otevřít oči. Jakmile tenhle spletenec všech a všeho začnetě pomalu rozmotávat a poznávat místní kulturu, budete si připadat jako Alenka v říši divů. Mě to objevování nesmírně baví:)

Pokud jste v Indii nováček jako já, doporučuji začít ji prozkoumávat v Goa – nejmenší a nejbohatší stát Indie. Místní příroda, indická barevnost a portugalská architektura vám ohromí a silný křesťanský odkaz portugalců vám bude pomáhat překonat kulturní šok.

Goané jsou většinou silně věřící křesťané, rádi vám s čímkoliv pomůžou a na trzích vás okradou jen trochu… jsou prostě fajn. Chodí pravidelně do kostela a aktivně se účastní “kosteláckých” aktivit. Co mě zaujalo – kostely jsou plné obrazů a soch bílých svatých, jen zřídkakdy narazíte na dílo, kde jsou znározněni místní – tmavý lidé. I to byla taktika, jak udělat z bílého mocenského nadčlověka.

14590241_10210522275003994_8192695523910576081_n

Nejvíce mě baví ulice a nikdy neutuchající život na nich. Všude se proplétají maličké motorové rikši, které vypadají jako plechové hračky. Po silnici ladně proplouvají ohromné nákladní auta ověšená soškama snad všech bohl světa, nálepkama, CDčkama, světýlkama. Každé auto vypadá jako pohybující se svatostánek. Čtveraté autobusy kličkují jako sebevrazi a občas do nich někdo s křikem naskočí a nebo z něj vyskočí. Motorky a scootry se tímhle zmatkem až neuvěřitelně ladně pohybují. Všichni očividně řídí s rukou na klaksonu a připadámí, že místo brzdění prostě jen troubí a řítí se dál. Chaotická dopravní symfonie je složená z nepřeberné škály troubení. Je to pro mě tak trochu jungle, ve které bych se bez GPSky a nebo místního průvodce ztratila a nikdo by mě už nikdy nenašel.:)

Chodci (takže i já) představují nejnižší článek a musejí uhýbat naprosto všem, kola dávají přednost normálním rikšám, normální rikši a stánky s jídlem na kolečkách dávají přednost motorovým rikšám, ty uhýbají autům a auta se vyhábají náklaďákům. A autobusy zastaví pouze kvůli jedné jediné věci – paní silnic, královně jungle. Posvátné krávě.

Namaste ❤

BTW: v místním jazyku Hindi znamená Namaste “Klaním se tvé duši” a používá se mezi hinduisty jako pozdrav, náhrada podání ruky… Jednoduše si dáte spojené dlaně na hruď, ukloníte se a řeknete Namaste. Lidé se při pozdravu nedotýkají.
Zní to trochu vznešeně až osvíceně, viďte? Tohle vám učitelka jógy neřekla, ale…
Důvod proč se hinduisti takhle zdraví je prostý. Hinduisti stále praktikují kastovní systém  (ten je od roku 1950 v Indii ilegální), vyšší kasta se nesmí dotknout nižsí kasty…a nedej bože (nedejte všichni bohové), aby se někdo dotkl nejnižší a nejšpinavější kasty – Dalits (v češtině se jim říká nedotknutelní, což zavání někým kdo je osvícený a natolik úžasný, že se ho nemáme dotýkat. Opak je pravdou, lidé téhle kasty jsou bráni jako podlidé, špína, lidská spodina… prostě něco, na co nechcete šahat protože to je “Fúúúúúj”)

…protože život je skvělý, když chcete

fuck that shit

Dáváte si předsevzetí? Já spíše ne, než ano. Ale letos (vlastně nevědomky už loni) jsem si jedno dala. Ve zkratce bych ho nazvala – Fuck that shit. A co mám touhle né zrovna slušnou frází na mysli? Budu žít tak, jak mi to přijde správné.

Můj postoj nádherně vystihuje citát z filmu Napoleon Dynamite:
Kid on Bus: What are you gonna do today, Napoleon?
Napoleon Dynamite: Whatever I feel like I wanna do. Gosh!

Nemám na mysli celodenní válení se v posteli a do nekonečna (nebo než zazvoní exekutor) si objednávání vegeteriánské pizzy k večeři, když se ráno probudím. Myslím tím řídit se svojí touhou, sny, svým šestým smyslem… prostě vykašlat se na tituly, výdělky, „co na to řeknou lidi“,  přemoci lenost a hlavně strach z neznáma. Prostě pustit se do toho všeho opravdu naplný koule. A ono to půjde:)

Samosebou jsem tuhle odvahu nedostala ze dne na den. Byl, je (a bude) to dlouhý proces u kterého budu často plakat a nadávat, že proč já kráva nemám taky jistou práci, byt na hypotéku a auto na leasing jako všichni ostatní:) A pak si odpovím, protože „I have done that“ a nenaplňovalo mě to. Už jen to, že své pocity sděluji světu je pro mě velká výzva a beru to jako závazek.

Mé ohromné díky, za dodání odvahy, si zaslouží jistý brněnský podnikatel, který jako spousta jiných majitelů grafických firmiček – Ups, neuznává placené přesčasy a miluje schwartz systém a podivné smlouvy. Mno, a tenhle zahradník mé ovčí reality (protože vrah je vždycky zahradník) mě svým chováním jednoho pěkného dne donutil nechat v práci klíče na stole a jednoduše a (neuvěřitelně šťastně) odejít pryč a nikdy se nevrátit. Juchuuu. A tak začalo mé opravdové freelancerování. Bylo to v pondělí a venku bylo krásně.

Od té doby uplynul víc než rok, a já si každým dnem víc a víc uvědomuji tu volnost (a zodpovědnost), kterou mi mé rozhodnutí dalo. Také se mi mění vnímání hranic, jak moc je vlastně freelancing free. Nelituji a každý den na sobě pracuji.

BTW: přikládám realitu freelancera jako já… někdy paradise, někdy hell:)

Verze – paradise (můj Bali office)

IMG_20160123_090957-2

Verze – hell (stále můj Bali office) (Reading an article „how to fix Mac’s glitching screen“ on ur Mac’s glitching screen…)

 

Anapurna sem, Anapurna tam, Anapurna kam se podíváš

Nepál mě uchvátil, vzal mi dech a nechal mě zamilovat se do něj. A čím? Horama, přírodou a fajn lidma, kteří svého obchodního ducha drželi na uzdě. Nikdo mi netahal batoh z autobusu a neutíkal s ním do taxíku s tím, že určitě potřebuji někam zavést. Hulení mi prodávalo taky mnohem měně chlapíků než v jiných částech Asie. Dokonce mi v Nepálu ani nikdo nic neukradl!!! Ceny se daly smlouvat tak nějak příjemněji a ve většině restaurací je dokonce měli na jídelním lístku. Mé chuťové pohárky tančily radostí. Po pár měsících rýže na všechny způsoby byla nepálská kuchyně víc než příjemná změna. Vegetariánský chow mein, dhal bat a nebo momo pro mě byla labužnická jízda ve velkém stylu. Na místní čaj nedám dopustit a domů si ho vezu půl kila. Do Nepálu se určitě vrátím.

Sikles track, Nepál
Sikles track, Nepál

Kathmandu jistě není nikomu neznámé, je to hlavní město Nepálu a žije v něm přes milion lidí. Nicméně přesný počet obyvatel se přesně neví, tak jako všude je tam spousta studentů a přistěhovalců z menších vesnic či měst, kteří mají trvalé bydliště jinde. Kathmandu má spoustu zajímavých památek, okouzlující staré město – Thamel, z kohoutku teče spíš močůvka než pitná voda, má časté výpadky elektřiny a taky je zde docela prašno. Na každém rohu najdete outdoorový obchod s dokonalými padělky světových značek za zlomek jejich originální ceny. Já si zde musela koupit spacák (mimo jiné i ten mi ukradli v Indonésii), stál pakatel, kvalita obstojná, barva dokonalá …
je to takovej fajn festivalovej spacák, ve kterým vám ve 4000m.n.m. bude fakt zima (otestováno). Nikdy jsem nezažila komičtější dopravní zácpu než v Kathmandu. V uzoulilinkatých ulicích se spolu mísí nejen auta, motorky a kola, ale také rikšové, lidé, stánky s jídlem, psi, kočky… prostě kdokoliv, cokoliv a s čímkoliv:) Kathmandu je zajímavé Asijské město, ale to pravé ořechové na vás asi čeká jinde – v přírodě. Naše Himalajské dobrodružství začalo v druhém největším nepálském městě Pokhara. Je to turistický hot spot, kde začala už nejedna výprava. Výběr “kudy a kam do hor” je nekonečný. Náročný profi horolezec, ale i gaučový povaleč si zde přijde na své. Na delší a náročnější tůry se vyplatí si najmout místního průvodce a popřípadě nosiče batohů – můžou vám doslova zachránit krk. Cena se dá usmlouvat, nicméně počítejte tak 18USD za den za osobu. V Himálajích je kvůli bezpečnosti zakázáno chodit sám. Před vstupem do hor je nutné si pořídit povolení ke vstupu a tracking pas. Budou po vás chtít nejen fotky, ale třeba i itinerář vaší plánované trasy a samozřejmě peníze:) Díky tomuhle systému úřady budou vědět, že pod tou lavinou ležíš třeba právě ty – legendární český turisto. Výšlap – Sikles Track, který jsme si vybrali my, patří k těm jednodušším. Je to okružní stezka z Pokhary linoucí se krásným údolím řeky Madi do kouzelné vesničky Sikles. Po dni (dvou, třech?) odpočinku a menších půl dnových tůrách po okolí vesnice se pak výhledů chtivý nadšenec může vrátit přes vrchol – Tara Hill top (3055 m.n.m) zpět do Pokhary. Cestou vám Himaláje poodhalí své nádherná ňadra – hory Anapurna IV, Anapurna II, Anapurna III, Gangapurna, Machapuchare a Anapurna South. Celý okruh trvá zhruba 4 – 5 dní, šest až osmi hodinové chůze. Doporučuji si nezapomenou vyšlapané boty, kvalitní spacák, čelovku, jídlo na pár dní (skvělá vychytávka, kterou v Nepálu seženete je směs oříšků, kokosu a čokoládových kousíčků – raz,dva doplní energii), vodu na jeden den (dá se v pohodě doplňit ve všudypřítomných napájedlech a nebo v horských potocích), stan, lékárničku (just in case), nožík a opravdu jen to nejnutnější a nejpraktičtější oblečení. To, že smrdíte a máte na triku kolekci skvrn od pasty, přes fazole a kdovíčehoještě není podstatné, tady jde o přežití!!!! Ale nést několik dní opravdu těžkej batoh, to bych asi nepřežila:) Prozradím Vám i něco málo osadě, která tomuto treku dala jméno. Sikles je izolovaná vesnice ležící na himalájské poměry docela na rovině v nadmořské výšce 2200 m.n.m. Patří mezi nejvýznamější osídlení kmene Gurung (etnické skupiny původem z Tibetu). Vedou sem dvě cesty – jedna po nekonečných super příkrých schodech a druhá, prý sjízdná autem, vedoucí z Pokhary a končící u hromady štěrku. Hádejte, kterou jsem šli my:). Obyvatelé Sikles do dnes žijí velice tradičním způsobem života. Gurunďané nosí tradiční oblečení, žijí velice komunitně, okolní pole obdělávají společně a v období žní je každý jeden člen zapojen do práce a přípravy vesnice na zimu (v místní mini škole jsou prázdniny, aby mohly pomáhat i děti). Vesnice žije velice skromným způsobem života, obyvatelé si uvědomují křehkost přírody a podle toho se i chovají. Každá domácnost má přidělený kousek lesa, kam může chodit pro dřevo, místa se pečlivě vybírají, aby se les stačil vzpamatovat. Podobných způsobem se vybírají i šťavnaté pastviny pro přehuňaté Yaky:). Sikles je absolutně nezávislá na okolním světě, elektřina se vyrábí v nedaleké vodní pidi elektrárně, mlýny na obilí jsou poháněny vodou tekoucí z hor, veškeré jídlo si jsou lidé schopni vyrobit na místě, zdroj pitné vody najdete téměř všude. I přes svoji izolovanost (a možná díky ní) má Sikles relativně bohaté kulturní zázemí – nejdete zde zajímavé muzeum, konají se zde různé festivaly a slavnosti. Když jsme tam byli my, pořádal se ve vesnici kongres zubařů – zubaři z Nepálu, Nového Zélandu a Austrálie se sjeli, aby lidem žijícím v odlehlých končinách opravili zuby. Ve vesnici najdete hned několik míst, kde složit hlavu a klidně čekejte nečekané! V domcích, kde sice nenajdete topení a v noci se buď musíte tulit a nebo opít aby jste nezmrzli, vás překvapí horká voda a (teď se posaďte) internet. BTW: Pokud se budete připravovat na kratší výšlap a napadne vás si na večeři koupit fazole v konzervě, zadržte. Jsem fazolový nadšenec a fazolím v červené břečce jsem už dávno odpustila tunu cukru a jiných “dobrot”, které v sobě ukrývají. Občas si tuhle večeři chudých a studentů s chutí udělám i doma. Každopádně v Nepálských obchodech jsme nenašli žádnou poživatelnou konzervu fazolí, všechny chutnaly odporně!!! Líbil se ti článek? Dej mu „like“:)