Jedna ruka netleská, ale… #02

Jedna ruka netleská… od chvíle kdy mám Filipa je pro mě tahle hláška víc než denní chleba. Moje mláďátko sice už skoro udží hlavičku a hlavně ve chvílích vzteku mám pocit, že má svaly tak silný, že mi za chvíli uteče po svejch. Naštěstí, těchto momentů je tak málo, že mu většinu času hlava stále ještě zemanovsky padá na stranu. Což znamená, že mám volnou jednu jednu ruku. Chvíli mi to trvalo, ale myslím, že svůj jednoruční multitasking jsem dopilovala k dokonalosti. Vlastně i teď datluju levou rukou, v druhé držím nenasytné děťátko. (HA! zkuste napsat jednou rukou písmenka ď, ť, ň… 🙂

img_20180123_160937_631.jpg

Filip a život s ním mě každý jeden den učí něco nového. Tak třeba…

 

Stal se ze mě gugu jedné ruky. Dokážu si velmi neesteticky, ale přece, nakrájet oběd. Dokážu otevřít pivo, víno, limo… čaj, rum, bum:) V kuchyni mi už ruka nechybí.

Dokážu řídit a konejšit mini človíčka zároveň. Přiznám se ovšem, že tohle mi přijde velmi nebezpečné. Uvědomuju si, že prostě nedokážu dávat 100% pozor na obojí. Taky jsem se naučila vypnout na chvíli reakci na „trhá mi to srdce pláč“ a s opravdovým klidem dojet na první místo, kde je bezpečné zastavit. Zjistila jsem, že si nepamatuju drtivou většinu písniček z dětství a pokud… tak maximálně jednu sloku a jsem zase v loji. Holt, budu muset oprášit Já písnička 🙂

IMG_20171120_143609_410

Umím se s miminem (s dlouhýma nohama čouhajícíma z šátku) sklonit a zodpovědně posbírat šrapnely mého psa. Zkuste to, a nepomáhejte si rukama! Jo a je zima, takže pozor na šálu 🙂

 

Umím ovládat mobil levou rukou (jsem pravák) a dokonce zvládnu napsat i jednoduchý text stylu „SOS“, „Ano“, „Uz du“, „Doma“, „Cool“… grammarnazi mě v oblibě asi moc nemají, ale což… už z názvu blogu musí každý tušit, že učitelé češtiny ze mě radost nikdy neměli.

Zvládnu pracovat jednou rukou. S tím jsem bojovala asi nejvíc. Jsem zvyklá používat při práci klávesové zkratky, které mi velmi ulehčují a zrychlují moji práci v grafických programech. Mateřská vás prostě v určitých věcech zpomalí (v jiných zrychlí, na záchodě už křížovky dávno neluštím). Místo command shift a posunutí myškou prostě ťukáte a ťukáte a ťukáte a ťukáte na šipku a on ten objekt jednou na to správný místo dojede. Kam taky spěchat.

IMG_20171110_230920_365.jpg

Uklízíme nelogicky a v absurdních časech. U nás je teď zvykem vysávat mezi jednou a třetí ráno, haha. Mimino má v té době slabší spánek (pokud vůbec nějaký:) a nejlepší způsob jak je vypnout je vysavač. Pravda, občas místo vysavače použiju náš oblíbený osmihodinový setík „Henry vysavač“ na youtube – ten má Filip nejraději:) a v dobré náladě si vystačíme i s appkou vysavače v mobilu, nicméně většinou je ke konejšení křiklouna potřeba i pohyb a tak proč si rovnou i neuklidit. U nás v noci se hrabe zahrada, řežou stromy, vysává, mopuje, umývá, pere… a vše za zvuku vysavače Henryho. Pro zvědavce, tady kliknout a můžete si uklidit taky 😀

Jo a odneseme společně s mým chlapečkem cokoliv, kdykoliv a kamkoliv.

IMG_20180123_161610_651

Mám prostě Filipa, že mám Filipa 🙂

 

Single mum REAL life #01

Protože se mi poštěstilo vyprodukovat úžasné mláďátko a zárověň se dostat do situace, kdy nemáme tatínka… rozhodla jsem se trochu objasnit, jak to teda ty samo-matky dělají. Kecám, já o tom zatím nemám páru, ale ráda si nechám poradit:)
Podle obrázků na internetu je základ dne – převlíknout se do kostýmku, namalovat se a zapnout jabko.

stock-photo-working-together-young-beautiful-businesswoman-using-laptop-while-sitting-with-her-baby-girl-at-390656335-1.jpg

Asi nezapadáme, běžně totiž s nevyčistěnýma zubama bežím do Jednoty pro rohlíky pro pejska, pak jdeme na procházku, na ní se miminko najííí a vlastně i pes (ha, furt mám v kapse ty dva rohlíky:). Doma se snažím spící novorozeně nevzbudit, vyčistit si konečně ty zuby a celkově ze sebe udělat trochu člověka. Převlíknout se zase do pyžama a poblinkaného županu (miminko je příkladný savec a raději se přejí a vybleje to, než aby kdy přestalo pít:)) a začít trochu pracovat. Deadline je totiž deadline a bez práce nejsou plínky ani rohlíky.
Jo! a ráno se snažím si udělat kafe – žádný fancy one… kde jsou ty časy, kdy si člověk dělal lattééé z domácího kokosového mléka, posypané kousky mandlí a tak akorát porcí medu. Nesska to jistí 😀
Je to ale celé krásné a neměnila bych. 

01) Miminko vs. chce se mi faaakttt moooc moooc na záchod 😀

Přes den to je pohoda. My na nějaký soukromí stejně nehrajeme:)
Nicméně situace, kdy miminko kňourá v noci a vy víte, že jakmile odejdete ( i 10 cm je daleko:)), tak se rozeřve a vy pak budete muset hodinu uklidňovat tvorečka, kterej spustí tak šílenou kakofonii, že budete litovat toho, že jste kdy odešla … tahle realita vás staví na šikmou plochu.

Odejdu – vykonám, to co musím, YESSS… 🙂 ale přijdu minimálně o hodinu spánku, kdy budu uklidňovat malého vzteklouna, OH NOOOO.

Neodejdu – prasknu a asi i umřu, a kdo se postará o mého milovaného drobečka?, OH NOOOO. Miminko je spokojené, YESSSS, než teda nezjistí, že jsem mrtvá, OH FCK NOOOO:)

Jdeme spolu – zdá se to být win win situace. Je a není:) Nezapoměňte, že kňourajícího tvora nechcete vzbudit. Zapomeňte tedy na světlo. A že se vám po té tmě špatně stahují kalhoty od pyžama? Zkusili jste si je jednou rukou oblíct? Dolů to jde líp, vím o čem mluvím 😀 A kde, že je ten toaleťák…
Pojďme být nechutní. Víte, že žena po porodu často krvácí a tečou z ní kdovícotoje? Měnit si jednou rukou vložku? Nemožné… a to nemluvím o tom, že hnedka po porodu je snad jediná možnost se po tom všem osprchovat. Fuuuuuj:)

23469344_10214338374044085_763760044_o.jpg

Marihuana, Ginkgo, Argan, Tilia & Kawakawa

Není angličtina zrovna tvůj šálek čaje? Pod fotkou se článek servíruje i v češtině.

Plants mentioned in the headline are my favourite plants, and all of them have almost miraculous medical effects. Every one of them has interesting background, history of use and plays important part of the traditional medicine through different cultures around the world. Most of them, except endemic Argan tree, are also easily found in New Zealand. This article will introduce you a sacral Maori plant – panacea Kawakawa tree.

Kawakawa, scientific name Macropiper excelsum is also know as Pepper tree. It used to be widely used in traditional Māori medicine called Rongoā. The Maori word Kawakawa simply refers to the bitter taste of the leaves. There is also a conjecture, that when Māori first came to New Zealand, they named the plant ‚Kawakawa‘ because they recognised that the plant was a close relative of Kava tree widespread in tropical Pacific.

Only very little information is available on how the Maoris utilised their native Kawkawa ritually,  apart from the drinking of a beverage known as ‚kawa‘ made from the roots and leaves, also the use of kawakawa in religious ceremonies. This lack of information is due to a cruel persecution of the Maori tohungas (local healers/shamans), when traditional rituals were banned by New Zealand Government in 1907. Traditional recipes and medicines passed from generation to generation until then were buried with very last shaman as a result of this clever anti-pagan law.

Kawakawa is a small evergreen shrub-like tree growing to six metres tall with dense branches. It is commonly found in shady gullies and on the rocky coastal areas. I have found it almost impossible to plant it at home. It is easily recognised by its vivid green aromatic heart-shaped leaves and jointed stems, which resemble bamboo stalks. Kawakawa leaves are ofter badly holed by caterpillar Cleora scriptaria. Tiny male and female flowers are upright spikes and grow on separate trees. Kawakawa orange berries are tasty food for forest birds. Yummy.

Through its many healing properties the Kawakawa is known as ‘the pharmacy of the forest’. Here is a shorted list of Medicinal Uses.

Externall use is great for/as :

  • mild insect repellent
  • desinfection for insect bites, sand-flies, mosquitoes & bug bites
  • helps againts eczema, skin rashes and skin infections
  • poor circulation, varicose veins
  • speeds up healing of bruises, swellings, boils, ringworm,
    scalds and sun burn, cuts, sores, abscesses, wounds, abrasions
  • aches & pains, rheumatism, neuralgia, arthritis

Internal use is great for/as:

  • a blood purifier
  • memory
  • chest complaints, coughs, colds, bronchitis
  • kidney and bladder complaints
  • digestive system, worm infestation
  • stomach ache, bloating
  • chewed leaves and fruits helps with toothache

No wonder it’s one of my favourite plants.

If you liked this article, please hit the share button at the bottom of the page. Thanks.

Kawakawa leaves - close up

Not a fan of Czech language? Scroll up for English.

Rostliny vyjmenované v nadpisu článku patří mezi mé nejoblíbenější, všechny mají téměř zázračné lékařské účinky. Každá jedna z nich má zajímavý příběh, historii užívání a hraje důležitou roli v lidovém léčitelství napříč různýma kulturama po celém světě. Všechny z nich, kromě endemického Arganu běžně najdete i na Novém Zélandu. Několik následujících řádků vám představí posvátnou maorskou rostlinu a všelék – strom Kawakawa.

Odborně se Kawakawa jmenuje Macropiper excelsum, ale je známá i jako Pepřový strom. Bývala základní kámen tradičního maorského léčitelství, kterému se říká Rongoā. Maorské slovo Kawakawa vychází zřejmě z trpké chuti listů rostliny. Nicméně existuje i domněnka, že jméno je odvozené od rostliny Kava, která roste hojně na Pacifických ostrovech a je blízká příbuzná novozélandské Kawakawa. Proto ji prapůvodní Maoři pojmenovali Kava, ale jinak:).

Bohužel se dochovalo jen malililinko informací, jak přesně byla Maori Kawakawa využívána . Jistě se ví jen to, že se při rituálech a náboženských oslavách pil nápoj vařený z listů a kořenů rostliny zvaný ‚kawa‘. Za tenhle smutný nedostatek informací můžeme poděkovat novozélandské vládě, která v roce 1907 zakázala jakékoliv používání lidového léčitelství. Místní maorští šamani a léčitelé zvaní tohungas byli krutě trestáni za používání přírodní medicíny, o tradičních rituálech se netřeba ani zmiňovat. Díky tomuhle báječnému protipohanskému zákonu byly recepty a vědomosti předávané z generace na generaci pohřbeny s posledním šamanem.

Kawakawa je malý stále zelený stromo-keř dorůstající maximálně do výšky 6ti metrů. Běžně ho najdete v tmavých koutech lesa, nejraději se schovává v roklích a nebo na skalnatých částech pobřezí. Doma se mi ho vypěstovat nepodařilo. Snadno ho poznáte díky nádherně zeleným, voňavým listům ve tvaru srdce. Má velice husté větve, které se na kmen napojují podobně jako bambus – vypadají jak kdyby je tam někdo přilepil. Listy jsou většinou plné děr, jsou totiž pochoutkou pro místní housenky Cleora scriptaria. Nevelké samčí a samiččí květy rostou odděleně na stromech a vypadají jako zelené vyčuhující válečky. Plody Kawakawa – oranžové bobule jsou delikatesou pro lesní ptáčky. Mňam.

Díky spoustě léčivých vlastností si Kawakawa vysloužila přezdívku ‘lékárna lesa‘. Koukni na zkrácený seznam k čemu všemu se používá.

Externí použití:

  • repelent proti hmyzu
  • desinfekce na kousnutí koumárem, písečných mušek, štěnicí a celkově na kousnutí hmyzu
  • pomáha proti ekzému, vyrážkám, kožním zánětům
  • při špatnému krevním oběhu či křečových žílách
  • zrychluje hojení modřin, otoků, vředů, pásového oparu, abscesů, řezných ran, odřenin, pomáhá při opaření a spálení sluncem…
  • zmírňuje bolest při revmatismu a artritidě

Interně se používá:

  • k pročistění krve
  • na zlepšení paměti
  • při nachlazení, kašli, bolesti hrudníku a bronchitidě
  • uklidňuje trávící systém, používá se při parazitárních onemocněních
  • při bolesti břicha a nadýmání
  • žvýkání listů a bobulí ulevuje při bolesti zubů

Není divu, že patří mezi mé oblíbené rostliny.

Líbil se ti článek? Tak to je skvělé, poděl se o něj se světem a klikni na modré FB tlačítko dole.

 

 

Killers of New Zealand? / Zabijáci Nového Zélandu?

Vše jsem pro tebe přeložila do češtiny. Koukni pod fotku a začti se.

I love detective stories! Detective TV shows are my good night treat and biographies of twisted killers are my addiction. However – this post is about killers who can be easily hidden behind your bed or hanging over your face while you are asleep. So sweet dreams Kiwi land.

No, don’t pack your stuff yet. New Zealand has very very verryyy small number of poisonous animals. They are extremely rare and you are unlikely to encounter them. Luckily for spiders lovers from 2500 types of spiders in NZ only three may cost you a life. Its more likely to be hit by a car then be bitten by spider here (didn’t you read about crazy NZ drivers yet? click here)

The sole native poisonous spider – rare Katipō has almost mythical status. Katipō spiders are now classified as a threatened species. Its illegal to kill or even collect them. Katipō spiders have quite narrow habitat, only found living in sand dunes close to the seashore. Maori name Katipō means night – stinger. These spiders are shy and would attack only if accidentally squashed. Only adult female spider can bite, its about a size of garden pea. Lady spiders found in the South Island and the lower half of the North Island are always black, and have a distinctive red stripe bordered in white on their bodies. In black Katipō females found in the upper half of the North Island, this stripe is absent, pale, yellow, or replaced with cream-coloured blotches. Interesting, isn’t it? Only a few living New Zealanders have ever seen Katipō not mentioning to be bitten by one. There is no evidence that anyone has died from a Katipō bite in last 100 years. There are now fewer Katipō then iconic Kiwi bird in New Zealand. Spiders‘ reputation is more gruesome then reality.

New Zealand’s newbie killer is intruder from Australia – Red Back Spider. Luckily only a small number of Red Backs have been recorded in different locations past recent years. Red Back prefers dry shelters, so it is often found in outbuildings. Because New Zealand’s wet climate does not favour Red Back spiders, they commonly live near or inside human residences. They appear only in small population communities. No one really know how these spiders got in NZ, but there is a possibility of the spider spreading further through much of the North Island and warmer parts of South Island. Red back belongs in a clade with the Black Widow spider, with the Katipō as its closest relative. BTW: Red Back is responsible for the large majority of serious spider bites in Australia. An antidote has been available since 1956, and there have been no deaths directly due to Red Back bites since its introduction. Again only females are the evil ones and bite. The adult female is easily recognised by her rounded black body with a prominent red stripe on the upper side. The Redback is one of the few spider species that can be seriously harmful to humans.

Another immigrant from Aussie neighbourhood is White-tailed spider (two species were introduced to New Zealand). White-tailed spiders are hunters who seek out prey rather than spinning a web to capture it. Both species are very similar looking – they have dark reddish to grey, cigar-shaped body and dark orange-brown banded legs, females are bigger then males. They usually live in cracks and crevices in and outside of houses, we have found one in our bedroom. Oupsy:) Spiders like to hide in folds of clothes, towels and shoes. Even may be responsible for a disproportionately high number of spider bites compared with other spiders, there is no reason to panic. The bite of the white-tailed spider is not poisonous to humans. You would have to be very very unlucky super sensitive individual to die after White Tail bite. There has been considerable (and quite often misleading) publicity about serious skin infections, called necrotic lesions, that may develop near bites. In a recent Australian study of 130 confirmed white-tailed spider bites, 75% of people said the bite was less painful than a bee sting, and nobody developed lesions. 

Other possibly dangerous animals here are Jellyfish (Bluebottle jellyfish and the Pacific or Portuguese Man-of-War jellyfish), stingrays, sea urchins, sea snakes, bees and wasps… New Zealand has a very small number of venomous creatures, and mortality from envenoming is low, but its worthy to be aware of them. Happy bare foot adventures!

Nice deadly addictive reading? Share it with others, hit the FB share button under the article. 

Female Red Back Spider

Do you feel like „WTF? What is this language about?“ scroll up for English.

Miluji detektivky! Detektivní seriály jsou pro mě pohádka na dobrou noc a čtení životopisů masovýh vrahů je teprve to pravé ořechové. Nicméně tenhle mini článek bude o zabijácích, kteří se možná schovávají pod tvojí postelí a nebo si pobíhají po stropě zrovna když spíš. Tak tedy dobrou noc Zélande.

Ale néééé, přestaň si balit baťůžek. Počet jedovatých či jinak nebezpěčných zvířat na Novém Zélandu by se dalo spočítat na jedné ruce (ok, dvou) a pravděpodobnost, že na ně narazíte je opravdu malá. Hlavně milovníci pavouků si můžou výskat – z 2500 druhů místních pavouků jsou jen tři nebezpečné. Spíš vás tady srazí auto, než aby jste umřeli na pavoučí kousnutí (že jsi ještě nečetl o šílených místních řidičích? klikni sem).

Jediný jedovatý pavouk původem z Nového Zélandu je Katipō. Tenhle pavouček je vzácný a má téměř až mýtický status. Je ilegální ho zabít a nesmí se ani sbírat. Pavouci Katipō žijí jen na velice specifických místech – i proto jich je tak málo – najdete je v písečných dunách na pobřeží. Maorské jméno Katipō v překladu znamená noční žihadlo. Pavouk je velice plachý a na člověka by zaútočil pouze při sebeobraně. Koušou jenom samičky. Jsou velké asi jako hrášek, černé s barevnou čárou na zádech. Je zajímavé, že pavoučice na Jižním ostrově a v jižní části Severního ostrova mají černevé zbarvení linky a na severu Severního ostrova pavoučí dámy proužek buď nemají vůbec a nebo je žluté či krémové barvy. Žije už jen hrstka novozélanďanů, kteří kdy viděli Katipō na vlastní oči. Za posledních 100 let není zaznamenáno jediné úmrtí na kousnutí tímhle nebezpečným pavoukem. Katipō je velice vzácný endemit téměř na pokraji vyhynutí.

Nováček mezi místními hmyzími zabijáky je přistěhovalec z Austrálie – Red Back Spider (Latrodectus hasselti). Naštěstí jich tady zatím moc nepobíhá. Je záhadou jak se tenhle imigrant na Zéland vůbec dostal. Najdete ho v teplejších částech Severního ostrova, ale díky klimatickým změnám je docela reálné, že se časem rozšíří i do jiných oblastí NZ. Tenhle nebezpečný pavouk je blízký příbuzný jak již zmíněného Katipō tak i australské Černé vdovy. Red Back (doslova červená záda) má rád sucho, což na Zélandu zrovna moc není. Proto se často schovává v domech, přístřešcích, stodolách… prostě poblíž lidských obydlí. Žije v malých pavoučích komunitách. Opět koušou pouze samičky. Dospělá paní pavoučice je velká asi jako hrášek a jednoduše ji poznáte podle výrazné červené čáry na zádech. BTW: Red Back je zodpovědný za většinu vážných pavoučích kousnutí v Austrálii. Nicméně díky protijedu, který je jednoduše dostupný od roku 1956 na kousnutí nikdo nezemřel. Red Back je jeden z mála pavouků, který může být opravdu nebezpečný i člověku. 

Další australský přivandrovalec je White-tailed spider (Lampona Murina), Na Zélandu najdete dva druhy z téhle pavoučí rodiny. White-tailed (doslova Bílý ocas) pavouk netvoří pavučiny, je to lovec, který svou kořis chytne a zabije v pohybu. Pavouk má červenavě-šedé podlouhlé tělo, hnědavé nožky, samičky jsou větší než samci. Narazíte na něj velice snadno, je rozšířen po většině Nového Zélandu. Rád se schovává v trhlinách domů jak venku tak uvnitř, já našla jednoho v mojí ložnici. O-o-u:) S radostí si udělají pelíšek v rukavicích, botách, v záhybech oblečení, závěsů, dek… I přesto, že je White-tailed pavouk zodpovědný za většinu pavoučích kousnutí vůbec, není důvod k panice. Jeho kousnutí není pro člověka smrtelně jedovaté. Museli by jste být super přecitlivělý smolař, aby vás kousnutí tohodle krasavce zabilo. V posledních letech se tomuto pavoukouvi dostalo vrchovaně nezasloužené publicity.  Udělali z pavouka velblouda. Veřejnost byla strašena kožní infekcí – nekrotická léze, která se může (v extrémních případech) objevit v místě kousnutí. Nedávno byla v Austrálii provedena studie, při níž bylo dotazováno 130 jedinců kousnutých tímhle pavoukem. 75% z dotazovaných řeklo, že kousnutí bylo méně bolestivé než štípnutí včely a ani jeden z nich neměl žádné vážnější problémy.

Do notýsku si zapište i tyhle nebezpečné tvory žijící na Zélandu. Můžete se setkat s jedovatýma medúzama (Měchýřovka portugalská), nebezpečným rejnokem, jsou tady mořští ježci, mořští hadi a samozřejmě vosy a včely. Nový Zéland má v porovnání s jinýma zeměma velice málo zvířátek, které by vás mohli stát život. Ale je fajn i o téhle trošce vědět a dávat a si na ně pozor.

Líbil se ti tehle smrtelně úžasný článek? Pošli ho dál, klikni na FB ikonu pod článkem.

Kepler Track aka fairytale land / Kepler Track neboli pohádková země

Neumíš anglicky? Nezoufej, pod fotkou je vše v krásné češtině.

Kepler track is supposed to be stunning wilderness adventure „above the clouds“. Our walk was literally adventure in the clouds. Track is a 60 km long loop walk taking you from the beech-forested shores of lakes Manapouri and Te Anau to the high alpine tops and Mt. Luxmore. If weather is on your side you will be rewarded by panoramic views of the Kepler Mountains on one side and lakes, rivers and hanging valleys on the other. Ideally track should take you between 3 – 4 days.

Most of the New Zealand’s big touristic tracks called Great walks are paid. It is an obligatory to buy a walking pass. You don’t really pay any fee to get into track, however majority of the walks takes at least two days to complete so you have to book a hut or campsite. Prices are dependent on the time of the year and also on type of the walk. For example Kepler’s track hut accommodation costs about $54 dollars per person a night. Some of the tracks have limited number of campsites available, however don’t expect much. Our camp side was bumpy ground with one porto loo and millions of sandflies:)

There are no shops on the way. Yeeey! Neither a toilets, take aways, restaurant… nothing. Only beautiful pure nature. Be well prepared. Expect to walk about 6 – 7 hours a day depending on weather condition. You have to carry all your necessary equipment as well as food and water with you. Sun block and repellent is a must too. Otherwise you will be eaten alive by sand flies (believe me, European mosquitos are piece of cake comparing to them:)) Be aware of weather! New Zealand’s weather can change dramatically in few minutes and sunny start can have a stormy finish.

And how was my Kepler track? Simply the most amazing, dreamily fairy, the best and also the worst walk I ever done. Its hard to describe the softness of the green all around, heavy fog rolling over every single inch of the mossy wood, breathtaking nature… Kea parrots laughing and flying somewhere above your head. Crazy rain constantly pouring for two days and soaking even my underwear and making me scream swear words. Strong hail storm on the peaks of the mountains with ever lasting walk in cold and freeze thru the swamps with dirty socks instead of soaked gloves on my hands. I can’t forgot to mention a totally flat battery in the car after arrival. And finally push start of our car after 60km of mountain walk in just two days. I loved it! (lucky you, I haven’t typed this post earlier – Im sure I would use the ‚f‘ word quite frequently:) Go and see it too! So chop, chop get ready.

Some useful links for walk addicts

http://www.greatwalks.co.nz

http://www.mountainsafety.org.nz

I hope you like this post. If you do so, please share it with friends and give it a thumbs up.

Kepler track - forest

Is this post in language you can’t understand? Don’t be sad and scroll up for English version.

Kepler trek je často popisován jako úžasné dobrodružství nad oblaky ve vrcholcích hor. To naše dobrodružství bylo přesněji řečeno v oblacích. Trasa Keplerova treku je 60 kilometrová smyčka, která vás dovede od zalesněných břehů jezer Manapouri a Te Anau až na vyskohorské vrcholky a horu Luxmore. Když se vydaří počasí, vaší odměnou bude nádherné panorama hor na jedné straně, jezera a skotačících řek na straně druhé. Tahle dlouhá procházka by vám ideálně měla zabrat tři až čtyři dny.

Většina velkých novozélandských treků The Great Walks jsou placené – musíte si koupit takzvaný walking pass. Nikdo vám necvakne lístek v okamžiku vstupu na turistickou trasu, ale výlety jsou často vícedenní a je nutné si zaplatit ubytování ve skromné chatě či ještě skromnějším kempu. Ceny se samozřejmě liší chata od chaty, záleží i na ročním období. Pro představu chata na Kepler treku stojí mimo sezónu 54$ na noc na osobu. Občas najdete i možnost stanování, ale nečekejte jakýkoliv komfort. Například nás „kemp“ byla hrbolatá planinka v lese, s jednou kadibudkou a nekonečnem písečných mušek (sand flies) :).

V přírodním parku nepotkáte žádné obchody. Jupííí! Nejsou zde ani záchody, take aways, restaurace, žádná pitná voda… prostě nic. Jen úchvatná příroda. Proto se na cestu pořádně připravte. Kolik kilometrů denně ujdete často záleží i na počasí, očekávejte 6 až 7 hodin chůze. Do batůžku si přibalte všechny potřebné věci, nezapomeňte na jídlo a vodu na celý trek. Neměl by chybět ani opalovací krém. Nutností je i repelent, teda pokud netoužíte být sežráni za živa písečnýma muškama (nekecám, evropští komáři jsou v porovnání s nima procházka růžovým sadem:)) Sledujte předpověď počasí! To novozélandské je nestálé a mnohdy se mění z minuty na minutu. Slunečno dole na parkovišti neznamená slunečno na vrcholcích hor.

A jaký že byl ten náš Kepler trek? Jednoduše skvělý, pohádkově kouzelný, nejlepší a také nejhorší trek, který jsem kdy šla. Je těžké popsat suprově jemnou nekonečnou zelenou barvu, která byla prostě všude:) Huňatou mlhu vykukující za každým mechem, úúúúžasnou přírodu kam jen oko dohlédlo… Papoušky Kea řechtající se vám nad hlavama a kujícíma pykle ve větvích stromů. Nezapomenutelný několikadenní slejvák, který nás promočil od hlavy až k patě a donutil mě křičet sprostá slova. Nejde popsat ani šílenou bouřku a kroupy, které nás zastihli zrovinka na sedle hor a nejen, že náš paronamatický výhled byl maximálně metr okolo, ale bylo těžké se vůbec na těch vrcholcích udržet a nebýt odfouknut. Nelze vynechat snad milión kilometrů dlouhé planiny močálů, kde byla taková zima a větrno, že jsme místo promáčených rukavic oblékli špinavé ponožky a užívali si těch pár sekund „tepla“ než promokly taky. Myslím, že z paměti nevymažu ani náš slavný příchod (spíše příplaz) k autu, kterému se tak nějak sama od sebe vybila baterka, tudíž jsme po dvou dnech chůze a 60ti kilometrech v nohách museli roztlačovat auto. Oups. Bylo to super. (ale máte štěstí, že tenhle článek píšu z odstupem času, jinak by v něm bylo mnohem víc sprostých slov:) Každopádně měli by jste do toho jít taky! Takže šup, šup…

Pár užitečných odkazů pro nadšence

http://www.greatwalks.co.nz

http://www.mountainsafety.org.nz

Líbil se ti tenhle článek? Dej mu prosím palec nahoru a poděl se o něj s ostatníma.

Wooow, that’s really buzzy! / Týýýjo, tak to je hukot!

The loud and often shrill singing of cicadas – a sound synonymous with summer – makes them one of New Zealand’s most familiar insects. ‚Cicada‘ comes from the Latin, meaning ‚Tree cricket‘. There are about 3,000 known species of cicada worldwide, according to the Smithsonian Natural Museum of History.

The New Zealand cicada fauna consists of 42 species all of them are unique to New Zealand. The largest is the chorus cicada (Amphipsalta zelandica), with a wingspan of 80 millimetres, and the smallest are species of Maoricicada, with a wingspan of around 29 millimetres. In New Zealand, cicadas are found in a variety of habitats, including tall forest, scrub, grasslands, swamps, riverbeds ,sand dunes as well as cities. For example Auckland is in one big buzz all summer long.

Life of cicadas is split into few stages – eggs, nymphs and adult cicadas. As the nymphs grow they shed their skins, usually going through five stages. The life span of New Zealand cicadas is not well known, but some species live underground as nymphs for at least three years and probably up to five. BTW: In North America, one remarkable species – Magicicada septendecim – lives for 17 years, all but a few weeks of them underground. Adult cicadas live for four to six weeks.

Tree crickets are yum yum food for a number of predators. Take your pick – birds, small mammals, spiders, other insects…

Cicadas are among the loudest insects known to man, and a swarm of them can produce sounds up to 120 decibels. That’s louder than a rock concert (about 115 decibels), and comparable to the noise from a chainsaw (humans start to experience pain from sound at the 110 to 120 decibel level so enjoy this lovely buzz until your ears start to bleed:)). Only male cicadas use their tentacles to produce sound to attract their lovely other halfs, female cicadas. Females are able to detect the direction of sound, and so can track the singing males. However sometimes girls make a wrong pick and go for other noisy objects like lawnmowers, not sure how their kids gonna look like :). Buzzzzz, buzz, buzz.

If you like this buzzy post, hit the share button.

Hlasitě a pronikavě zpívající cikády – synonymum místního léta – patří k nejobvyklejšímu hmyzu Nového Zélandu. Slovo ‚cikáda‘ pochází z latiny a znamená ‚stromový cvrček‘. Podle Smithsonian Přírodního muzea historie existuje okolo 3000 druhů cikád.

Konkrétně tady na Zélandu najdete 42 druhů cikád. Všechny jsou místní endemity. Největším cvrčkem světa je cikáda Amphipsalta zelandica s rozpětím 80 milimetrů. Naopak nejmenší druh je Maoricicada s rozpětím jen 29 milimetrů. Na Zélandu najdete cikády téměř všude. Ve vysokých lesích,ve křoví, na loukách, v bažinách, v ústích řek, písečných dunách a nebo třeba ve městě. Takový Auckland je celé léto jedno velké bzučenistě.

Život cikády má tři fáze – vajíčko, larva a dospělý jedinec. Rostoucí larva se většinou pětkrát svlíkne z kůže než doroste do dospělého jedince. Bohužel tahle fáze je u novozélandských druhů lehce nejasná. Ví se jen to, že některé druhy cikád žijí pod zemí jako larvy tři až pět let. BTW: Pozoruhodný druh cikády ze Severní Ameriky – Magicicada septendecim žije jako larva celých 17 let. Dospělé cikády žijí pouze čtyři až šest týdnů.

Cikády jsou delikatesa hned pro několik různých zvířátek. Můžete si vybrat – ptáci, malí savci, pavouci, hmyz…

Cikády patří k nejhlasitějšímu hmyzu vůbec. Hejno cikád vám dokáže zazpívat hlasitěji než by jste čekali – umí vytvořit zvuk až o hlasitosti 120 decibelů. Což je hlasitěji než běžný rokový koncert (115 decibelů), cikády by se hlučností daly přirovnat k motorové pile (hranice bolesti zvuku je u člověka mezi 110 a 120 decibely, takže si s hejnem cikád můžete pobrukovat až do konce sluchu v uchu:)). Tykadla k bzučení používají pouze samečci. Lákají tak své drahé polovičky na jejich lahodný a lidem uši trhající zpěv. Nicméně, občas se slečny cikády spletou a zakoukají se do čehokoliv bzučícího jako třeba sekačky na trávu. Jsem zvědavá na jejich potomky. Bzzzzz, bzzzzz, bzzzz.

Bavil tě tenhle prima článek? Pošli ho kamarádům.